Zápisky šíleného řidiče 5

Cestuji po naší vlasti křížem krážem. Jezdím většinou autem. Jedná se často o větší vzdálenosti a proto napřed vždy věnuji veškeré své úsilí naplánování cesty. A to ne jen tak hala-bala - ale vědecky! A když už vědecky, tak samozřejmě pomocí počítače. Mám na to speciální program, který mi vypočítá i diety - akorát mi je pořád nikdo nechce proplatit. Zvláště dobře se to plánuje, když fouká od Kosíře (442m n.m.)! Já jsem ovšem samozřejmě doma v teple - to by mi počítač pěkně zmrzl a chrlil by na mne asi samé blbosti. I tak v teple někdy stávkuje, já ho ale za trest vypnu a má po parádě.

Takže postup je následující:

- určím si trasu (většinou začíná v mém hezkém rodném Prostějově a končí ve více, či méně vzdáleném městě) a vypočítám pomocí svého miláčka PC, jak dlouho mi potrvá cesta

- určím si konkrétní cíl cesty v daném městě. Určím odhadem (já zabloudím úplně všude), kolik času mi zabere hledání tohoto místa. Nutno připustit, že většinou (u středních vzdáleností - kolem 150km) to mám jednoduché - kolik mi PC spočítá na cestu - tolik si přidám i na hledání daného cíle. A je to. V případě, že jsem tam už někdy byl - odečtu asi 10 minut částečně si cestu pamatuji od minula, ale opravdu jen částečně...).

Nejhorší je to napřík v Přerově. Tam je to blízko, takže hledání cíle mi trvá mnohem déle, než samotná cesta! Zajímavé na tom je, že jsem se tam (jako vždy) ptal na cestu. Cíl byl vzdálen asi 100 metrů a zaměstnankyně vedlejšího hotelu mi poradila: ,,Musíte tady doprava a potom rovně...nebo vlastně asi doleva a potom rovně..." Tak to jsem byl úplně vedle. Navíc, jak se ukázalo, správná byla ta první rada... Ale povzbudilo mne, že i člověk, který pracuje v sousedství místa, které jsem hledal, ani netuší, kudy se tam jde. Jak to mám potom najít já, že jo?

Nedlouho po záplavách jsem byl až v Mostě. Dost mne potěšilo, že můj kamarád Ivoš, který je navíc studovaný - doktor - (mohu ho vřele doporučit, je až překvapující s jakou jistotou odhaluje nemoci, které jsou dosti od oboru, který studoval a to na rozdíl od kolegů, kteří naopak příslušný obor studovali - zcela bez nadsázky - tento můj kamarád se doktorem asi již narodil) - a tropí si ze mne často přátelský posměch, když někde bloudím - tak také zabloudil. Bylo to těsně za Prahou, kde jsme měli odbočit. Praha to je kapitola sama o sobě - tam já bloudím vždy. Zvláště těsně po záplavách, kdy chyběly cedule, byly dlouhé fronty a když jsem se konečně dostal na křižovatku, tak jsem vždy pouze tipoval, kam mám jet. No abych to neprodlužoval, tak Ivoš zabloudil na stejném místě jako já! Takže se mi ani nemohl smát, navíc tam zabloudil i kamarád Miloš, tak jsme to svedli na značení a byli jsme rádi, že jsme sehnali ubytování všichni spolu.

Když jsem byl v Mostě poprvé, studoval jsem podrobně plánek města, abych nepřijel autem (a neutekl pěšky) do Chánova. Věděl jsem, že je to první odbočka vpravo. Když jsem se tam blížil - byla hned první odbočka DOPRAVA! Rychle jsem jel raději rovně a ocitl jsem se úplně mimo Most a musel se oklikou vracet. Byl to totiž směr do Mostu a až v něm jsem nesměl odbočit oním obávaným směrem. Vyzbrojen těmito vědomostmi jsem letos vyrazil směle přímo do města. Asi už napotřetí jsem trefil i k cíli mé cesty. Zažil jsem pouze jednu horkou chvilku: - bylo po dešti, vozovka prudce stoupala a svítilo odpolední slunce. Paprsky se odrážely od vlhké vozovky i od slunce - přímo do očí a tak jsem opravdu NIC neviděl. Až když jsem vjel někam - zjistil jsem, že jsem přijel na kruhový objezd a měl jsem dát přednost. Naštěstí se nic nestalo, ale mrazí mne i teď, neboť aut tam jelo požehnaně... Spravilo mi částečně náladu, že je zde benzín levnější o 1,40Kč za litr! Ani jsem tomu nechtěl věřit. Kdyby to nebylo tak daleko, jezdil bych si tam s malou cisterničkou...

Vůbec nejhorší na mém cestování je to, že cestuji téměř výhradně za jediným cílem. A tím jsou tenisové kurty. Tam moje dcery (očekávající  jistě brzký start ve Wimbledonu) hrají tenisové turnaje. Tím je částečně vysvětleno, proč mi tak dlouho trvá hledání. Kurtů je často několik a lidé ani nevědí, kde které jsou, i když jsou místní. Zvláště potom v Brně, kde jsou opravdu téměř na každém rohu a často mění název.

Nejhůř se mi hledalo ve Znojmě, kde mne z pěti lidí - každý poslal na úplně jiné místo (samozřejmě špatné) a to vždy křížem přes celé město! Pomohla mi až justiční stráž! Dokonce měla mapu a potom už jsem trefil. Navíc po dojezdu jsem zjistil, že jsem píchnul kolo. Tak jsem pro změnu hledal ještě servis. Mám Fiat Punto a zde je rezerva vyřešena velmi ,,geniálně". Pro úsporu místa (několik centimetrů) je trochu užší a tudíž nejenže se s ní nesmí jet rychlostí vyšší než 80 km za hodinu, ale ani nesmí být na hnací nápravě. Pokud tedy píchnu přední kolo, musím nejprve vyměnit kolo za rezervu na zadní ose a až poté toto zadní kolo dát na přední hnací nápravu - místo píchlé pneumatiky. (Když píchnete třeba na dálnici (a navíc levé kolo) je to jistě ,,prima" zážitek, když vám několik centimetrů od těla sviští auta, mnohdy i nepovolenou rychlostí a musíte místo jednoho kola navíc měnit dvě! Úplná lahůdka je to potom v noci, za deště, mrazu, či hustého sněžení. Ten, kdo tento ,,zlepšovák" vymyslel, by si zasloužil měnit rezervu několikrát denně.) Toto sice bylo kolo zadní, ale představa, že pojedu v noci (turnaje končí pravidelně v noci) po dálnici rychlostí 80 km za hodinu se mi moc nezamlouvala. Naštěstí jsem servis našel a kolo vyměnil.

A co já se i nachodím... Kolem kurtů a tak. Vždy některá holka něco zapomene si vzít na kurt, nebo na něm něco zapomene, tu má hlad, tu žízeň a pod. A táta jenom lítá. A protože kurtů je tam obyčejně velmi mnoho, tak i vzdálenosti jsou veliké a kilometry, které denně nachodím jsou početné. Unaveni jsou i ostatní rodiče. A to převážná většina z nich má pouze jedno dítě, o které se stará. Já mám dvě!

Dnes už mám naštěstí navigátor, takže bloudím zřídka.

Jediný zádrhel je v tom, že ač má naši vlast procestovanou křížem krážem - znám z ní nejvíce pouze ty tenisové kurty. Na zbytek už nemám sil. Navíc nás večer čeká cesta domů. Dcery v autě pochrupují a mne pálí oči a snažím se nezabloudit aspoň při zpáteční cestě.

Ale což, až vyhrají ten Wimbledon - třeba mi aspoň přispějí na okružní jízdu po naší vlasti. A jelikož chovám různá zvířata - pro začátek by mi stačila exkurze po ZOO...