Reklamní upoutávky na OH běží někdy i rok před započetím her. Dlouhé měsíce se tedy povinně těšíme… (Výjimečnost OH byla dle mého názoru degradována už tím, že jsou nyní každé dva roky.) Po skončení OH, či jiné sportovní události se ovšem divák (který s napětím sledoval souboje závodníků) dozví, že nevyhrál sportovec, ale doping. A často i několik let zpětně. To pomíjím, skutečnost, že na většinu dopujících sportovců se nepřijde nikdy (nebo jejich právníci zpochybní celou kauzu).
Jako příklad mohu uvést pouze zcela náhodné odhalení cyklistů na Tour de France. Zde dopingová kontrola neodhalila nic. Na věc se přišlo až při kontrole zavazadel doprovodu ,,sportovce“ na hranicích. Co výtek si kdysi musel vyslechnout a přečíst trenér Kateřiny Neumannové, když poukázal na podezřelé zlepšení časů u ruských běžkyň, které nemohlo přijít jenom s náročným tréninkem. Až čas mu dal za pravdu… Ale ,,dodatečná“ medaile předávaná i několik let pozpátku, to už jaksi není ono… Můj osobní názor je doping povolit. (Ostatně častý argument sportovců je ten- že údajně dopují všichni a bez dopingu by nikdo neměl ve vrcholovém sportu šanci. A dle dostupných informací – dopuje se už od středověku.) Zveřejňovat pravidelně seznam všech dostupných látek, kde by bylo podrobně uvedeno – jaké mají vedlejší účinky… Pokud opravdu dopují všichni, nic se prakticky nezmění. Výrobci dopingových látek jsou navíc logicky vždy kousek vepředu – před kontrolory. A tělo sportovce se aspoň zbaví látek, které často užívají na překrytí dopingu. Každý si bude plně vědom rizik a nebude závislý pouze na tom, co mu kdo namluví. Také by se odstranila i druhá strana boje proti nelegálním podpůrným prostředkům. Sportovci se často nemohou léčit léky, jako ostatní lidé. Neboť mnoho medikamentů obsahuje zakázané látky. Nezavání to už trestným činem – bránit sportovcům se plnohodnotně léčit? K výše uvedenému nutno doplnit, že byly a v současné době i jsou některé podpůrné látky povolené. Například k užití povolených medikamentů na růst svalové hmoty se přiznal i Rafael Nadal, či před lety Mary Piercová.
V okolí sportu jsem se pohyboval mnoho let. Dozvěděl jsem se několik způsobů jak oklamat antidopingovou kontrolu… Také vím, že rodiče dětí už od 9 let učí tyto zvyšovat si výkonnost. Nechci zde navádět k této činnosti a zmíním pouze nejpoužívanější a nejdostupnější – Red Bull. Pokud rodiče podporují tímto způsobem sportovní kariéru svého dítěte – je jasné, že v dospělém věku bude jejich potomek brát užívání nepovolených látek jako zcela samozřejmé.
Úplným extrémem bylo potom oficiální podávání tyčinek, které obsahovaly zakázanou látku některým sportovcům. (Což svědčí i o tom, že ani sportovní funkcionáři a pracovníci se úplně neorientují v povolených a nepovolených prostředcích.) Bohdan Ulihrach byl jednou z obětí. Časem se mu sice omluvili a měl zajištěn start na určitém počtu turnajů, ale ztracenou formu už nikdy nenašel. Přitom je divné, že ve většině jiných případů – kdy sportovec také užil zakázanou látku zcela nevědomky – se trest zachová. A to s ,,odůvodněním“, že i když sportovec užil látku zcela nevědomě – pomohla mu k neoprávněnému vítězství. Zde se ale provinil funkcionář a tedy byla snaha vše rychle ,,zamáznout“. Samozřejmě, je zde velká možnost zneužití, kdyby například lékař vzal všechnu vinu na sebe a sportovec, který vědomě dopoval by zůstal čistý. Na druhé straně – kam jsme se to dostali? Sportovci se nemohou dostatečně léčit, musí si hlídat stravu a to nejen v souvislosti s tím co jí, ale od koho stravu dostanou. Není nic lehčího, než úspěšnějšímu závodníkovi nasypat do pití nepovolený preparát… Vzpomínám na případ Petra Kordy, kterého se nikdo nezastal a okamžitě se od něj všichni distancovali. Také on byl nucen skončit s tenisem. A pravděpodobně oprávněná zahořklost v něm zůstala. Četl jsem potom několik rozhovorů, mj. i s Jarmilou Kratochvílovou. Její názor byl zhruba takový: ,,Podle mě nic nebral – musel vědět, že by se na to přišlo. Svým svěřenkyním všechnu stravu pečlivě hlídám a nedovolím jim sníst nic od jiných lidí!“ Co k tomu dodat?
A to pomíjím domluvené výsledky zápasů – těch už bylo také mnoho. Kdysi byly podezřelé výsledky většinou u mužstev, kterým hrozil sestup do nižší soutěže, dnes jsou na vzestupu sázkové podvody. Často však mají konce sportovních klání i jiné pozadí. V některých sportech nechají členové jednoho týmu vyhrát ,,vyvoleného“ člena. Namátkou v cyklistice. Také ve formuli jedna – kdy se už jistý vítěz povinně musel nechat předjet jiným členem týmu těsně před cílem – je známá kauza. Extrémem je už úmyslné najetí do vozu závodníka jiného týmu, který ,,ohrožuje“ vítězstvím v závodě ikonu konkurenční stáje.
Možná si někdo ještě vzpomene na první finále ve Wimbledonu sester Wiliamsových. Kdy Venus musela na příkaz otce nechat vyhrát mladší sestru Serenu – aby také měla nějaký titul… (Otec zřejmě netušil, že časem Serena Venus i předčí. To se ve sportu stává velmi často, že mladší sourozenec dosáhne lepších výsledků – než starší.) Pokud zajdu ve vzpomínkách ještě dál, vzpomenu například na období za vlády KSČ, kdy náš ,,souboj“ s hokejisty SSSR na MS byl několik let pravidelně 1:1. Pamatuji si, když se mě tenkrát ptal tehdejší kolega – člen KSČ, zda se jdu dívat na zápas. Řekl jsem mu, že ne – když to bude stejně 1:1. Rozčílil se a odešel. K jeho cti nutno dodat, že po zápase přišel sklíčený – se slovy: ,,Měls pravdu…“
Nutno zdůraznit, že diváci si zaplatí za zhlédnutí sportovního výkonu a ne za divadlo – či souboj výrobců podpůrných látek. Pokud se chtěli jít dívat na tragikomedii, koupili by si lístky pravděpodobně jinam.
