Černá stavba v pardubickém parku

  Jste majitelem pozemku? Zdá se vám bezcenný? Není naděje, že bude zhodnocen stavbou, či začleněním do územního plánu? Nevěšte hlavu. Použijte dnes již vyzkoušeného postupu pana Miloše Holečka.

V prvé řadě je nutné neohlížet se na stávající stav. V našem případě je nepodstatný názor architekta či zásah do celistvosti městské klidové zóny. Zahájíme razantní výstavbu. Než se okolí vzpamatuje, je hrubá stavba v polovině. Následuje procitnutí kompetentních orgánů, výkřiky tisku a diskuse veřejnosti. Nic co by vás mohlo rozhodit. Hoďte do placu několik výmluv a slibů státních zaměstnanců. Jejich ověření není možné a chvilku trvá, než se politici rozhoupou k dalšímu kroku. Mezitím je hrubá stavba ověnčena glajchou. Jak je projekčně zdařilá, vkusná a zapadající do okolí! Přichází první bubáci s výhružkou na zastavení stavby. Spolupráci a další jednání lze snadno slíbit. Práce uvnitř budovy nejsou vidět a tak lze v pohodě dokončit kompletace. V mezičase jednáme se zastupiteli. Někteří pochopí hned, že legalizace stavby je jediným rozumným řešením. Přicházejí návrhy na zpevnění stavby a její přesun mimo oblast parku. Z předlistopadového období jsme byli na takto hrdinské činy zvyklí. Stavební experti se smějí.

Domovní objekt je dokončen, trávníky se zelenají a na stavbu plotu se sežene nějaké to kulaté razítko. Uvědomme si, že i ti zastupitelé - odpůrci jsou jen lidé. Nehledě na to, že bourat stavbu a ještě černou není v českých zemích jaksi zvykem. Jen si to představte. Demontovat deseti milionovou vilu šroubek po šroubku, cihlu po cihle. Vše odvést do skladu a doufat, že si majitel vše převezme a nebude nás žalovat za úhradu škod. Jednak na to nejsou peníze a za druhé. Takové státní byrokracii je potřeba udělat přítrž.