Budeme více obtěžováni

„Žádný ústav nechce mého bratra“, dozvídám se od známého. Stále nechci věřit, že situace v sociálních ústavech je tak vážná. Jirka je mentálně postižený, dnes již ve věku padesáti let a ve cvokárně strávil většinu života. Jeho ubytování s rodinou si nedokážeme představit. Potřebuje dohled a uzavřený režim, což mu v panelovém bytě nejsme schopni zajistit.

Následuje další vlna telefonních hovorů. Chvilky naděje se střídají se zklamáním.  Existuje nabídka v privátní sféře. Je sice dražší, ale platí zde interní podmínky chování jaké není Jirka schopen dodržet. V dalším sociálním ústavu nastává fáze naděje. Můžeme si zde vyplnit žádost. Zakopaný pes je však někde jinde. Organizace placená ze státního má rozpočet nižší a tím i počty klientů. Přijetí je ve sféře teoretické.

Pokud půjdete ráno do obchodu koupit si snídani, víte kde se ušetřit nedá. Naši vzdělaní politici to asi neví.  Prostředky ušetřené v rozpočtu sociálních věcí zaplatíme z ministerstva spravedlnosti. Klient vyhozený z ústavu končí na ulici a je jen otázkou času, než se stane obžalovaným v trestním řízení.

Přesto vás musím požádat o laskavost. Pokud půjdete ráno z obchodu  a budete obtěžováni Jirkou, věřte, že ne jeho vinou a snídani oželte.