Slyším tupé nárazy, ryk a výkřiky zoufalství. Vybíhám z dílny na chodbu. U mzdové účtárny stojí kolega Jirka. Rozkročen proti zdi, do níž naráží čelem. Výraz plný zoufalství, beznaděje a prázdnoty.
Dnes je devátého a protože bereme šestého, měl mít Jirka peníze na účtě. Odtud měly směřovat na úhradu úvěru. Nesměřovaly. Místo převodu obdržel penále za nedodržení termínu splátky.
Jsme malá soukromá firma, závislá na objemu vyfakturovaných zakázek. Příjmy nerostou a tudíž chápeme, že nerostou ani naše mzdy. Nepomohlo by nám ani kdybychom se zachovali jako státní zaměstnanci, kteří navýšení považují za samozřejmost. Vždyť chtějí „jen“kompenzovat rostoucí životní náklady. Ano. Tlak na naše peněženky stále roste. Stále častěji se setkáváme s rafinovanými triky s cílem zasunout nám ruku ještě hlouběji do kapsy. Nemohu se zbavit dojmu, že státní byrokracie stále ještě nestojí na naší straně. Podvodné a nesrozumitelné smlouvy, výrobky s krátkou životností, náhražky místo potravin a hlavně vysoké ceny. Vše bez možností odpovídající obrany, či zastání ze strany státu.
Šetříme proto jak se dá. Vypínáme elektrospotřebiče, škrtíme radiátory, zbavujeme se psích miláčků, prodáme chatu, na zahradě opět pěstujeme zeleninu a častěji jezdíme na kole.
Při všech těch obavách, zda budeme mít co dát pod stromeček nás čekají radosti Nového roku. Pan premiér Nečas si odřízne další díl z našich příjmů. Obávám se však, že stejně neuslyší rány jak budeme v zoufalství mlátit hlavou o zeď.
