Uplácení novinářů

Za jednu z hlavních priorit vyhlásila úřednická vláda premiéra Fischera boj proti korupci. To zní samo o sobě jistě krásně, problém však nastává, poměříme-li obecné proklamace s praktickými kroky vlády, konanými prostřednictvím jednotlivých ministerstev. Rázem zjistíme, že vláda nejen dosud žádných hmatatelných výsledků nedosáhla, což se za tak krátkou dobu nedalo ani očekávat, ale dokonce sama pomáhá některými svými postupy korupční prostředí vytvářet. Řeknete si:,,To je odvážné tvrzení, dokaž to, internetový pisálku!" Pokusím se.

Jistě se, Vážení čtenáři těchto řádek, shodneme, že boj proti korupci se neodehrává pouze v oblasti miliónových úplatků, že začíná již mezi tzv. ,,obyčejnými" lidmi - bonboniérou na úřadě, lahvinkou lékaři, darem škole, kde studuje mé dítě, pozornostmi dealerů vedoucím obchodů atd..Vynakládané částky, o něž se zpravidla jedná, nejsou vůbec horentní, někdy to jsou desítky, jindy stovky korun. To však není podstatné. Důležitá je podstata na těchto ,,pozornostech" založených vztahů. Někdo někomu něco dává za to, že se na jeho potřeby bude brát zvláštní ohled. Většinou se přitom jedná o situace, kdy se předpokládá, že obdarovávaný pouze dobře vykoná svou práci. Nic víc, jenom mimořádná odměna za to, že někdo něco udělá tak, jak má. Vypadá to nevinně, problém korupce zde však tkví v onom zvláštním nově vzniklém vztahu mezi obdarovávaným a donátorem. Právě takto prostě vzniká korupční prostředí.

A co teprve je-li takovýmto ,,nezištným dárcem" vláda, potažmo sama Evropsá unie? Jistě již víte, kam mířím. Ano, na unijní dotace určené na nákup suvenýrů k ,,propagaci" operačních programů EU. Právě na ně má pouze ministerstvo školství vynaložit v letech 2007-2015 neuvěřitelných 260 milionů korun. Přesný seznam adresátů suvenýrů není znám, ani to asi není ani technicky možné. Jisté však je, že určitá jejich část je určena novinářům. A zde je podstata problému. Mezi státními úředníky a novináři vzniká tímto právě onen zvláštní vztah dárce a obdarovávaného. Řeknete si, vždyť to jsou drobnosti. Ale právě přijmutí těchto drobností znamená překročení hranice nezávislosti novináře, neboť novinář ztrácí nezaujatou pozici. Je pak z tohoto důvodu i snadno kritizovatelný. Vůbec přitom nechci spekulovat, zda nějakého novináře mohou v jeho práci dárky typu diář, flash-disk či laserové ukazovátko ovlivnit, problém je jinde - v narušení neutrální pozice novináře.

Daleko větší díl viny však leží na evropských institucích a jednotlivých ministerstev coby zprostředkovatelých těchto pozorností. Vtírá se otázka, zda v Bruselu opravdu sedí takoví ignoranti, že si neuvědomují, jaké problémy vnáší takováto propagační rozhazovačnost do vztahů úředník-novinář? Nejsem novinář, ale umím si představit, jaké bych měl coby poctivý investigativec dilema ve chvíli, kdy mám psát o evropských programech poté, co mi byly jako propagace nabídnuty multifunkční stolní hodiny s měřičem teploty. Z jedné strany je přece těžké veřejně kritizovat někoho, kdo vám dává dárky, z druhé strany je pochybné někoho, kdo vám dává dárky, veřejně chválit. Jak po tomhle mohou ještě novináři o evropských operačních programech ve školství vůbec psát?  

A kde je jistota, že ,, propagační pozornosti" rozdává pouze ministerstvo školství? Co když je to jenom pověstná špička ledovce? Není právě zde jeden z kořenů jednostranně pozitivního informování o Evropské unii v našich mainstreamových médiích? Jako přesvědčený euroskeptik mám z téhle informace samozřejmě radost. Je to další kamínek do mozaiky informací o fungování z Bruselu řízeného socialistického molocha a jeho vztazích s ,,nezávislými médii". Jejich obhájcům bych chtěl položit závěrečnou otázku:,,Co je příčinou toho, že nás naše hlavní média dosud o tomto svém podivném vztahu k bruselské exekutivě podrobněji neinformovala? Že by přece jenom ty cetky měly až takovou cenu?"

Miroslav Červenka