Dva světy

Často ve svých článcích vyjadřuji nespokojenost s onou mírou svobody a demokracie, jíž  se nám v našem bohužel již podsystému Evropského svazu dostává. To vůbec neznamená, že bych si nevážil toho, že si přece jenom lidé u nás až na vzácnou a dle mého nezákonnou výjimku stoupenců nacismu mohou dělat a říkat, jek je jim libo, více, než je v ostatním světě v dané chvíli zvykem. Coby člověk, který strávil značnou část svého života v době, kdy se naše země nacházela hluboko v oné části, ve které nebylo možno žít svobodně, jsem za onu změnu nevýslovně šťastný. 

Tyto řádky píši proto, že bych rád upozornil na skutečnost, že hájení svobody a demokracie vůbec není zbytečné a že ona míra, jíž si vážím, není automaticky jistá do budoucna. Svět, v němž my, pro které je svoboda a s ní těsně související demokracie nejdůležitější hodnotou, je totiž prakticky neustále ohrožován různorodým světem našemu nahlížení/způsobu života nepřátelským.

Užívám-li pojem „nepřátelský“ mám na mysli v zásadě dva přístupy:

a) nepřátelství k lidské svobodě a demokracii jako takové

b) nepřátelství k oné míře či onomu typu, jimiž disponujeme

U podmnožiny „a“ je vcelku jednoduché identifikovat skupiny, které svůj odmítavý postoj ke svobodě a demokracii coby základním hodnotám našeho světa víceméně neskrývají a pakliže se o nějakou kamufláž pokoušejí, dle jejich skutků a neveřejných vyjádření je jejich zařazení sem naprosto jasné. Je už pak jedno, zda pronásledují a vraždí kvůli třídní/rasové nenávisti nebo pronásledují/vraždí kvůli víře.

Hůře identifikovatelní jsou lidé/uskupení náležející do skupiny „b“, obzvláště nebezpeční pak ti, kteří se nacházejí na pomezí skupin „a“ a „b“.  Jejich společným hlavním problémem je pak to, že svobodu a demokracii jako hodnoty uznávají jenom do okamžiku, pokud se jim to hodí. Jsou-li ještě v pozici, že disponují reálnou politickou mocí, může se ze dne na den projevit obhájce těchto hodnot, minimálně ve verbální rovině, v bezohledného diktátora. Typickým příkladem budiž události v Egyptě., kde vojenská junta  zlikvidovala uspořádání vzešlé z legitimního demokratického procesu ve chvíli, kdy se noví správci země chystali vyměnit vedení armády. Co následovalo, je známé – likvidace politických svobod, masové zatýkání a bezprecedentní udělování trestů smrti, za něž by se nemuseli stydět ani nejmasovější vrazi v dějinách.

Fakt, že existenci tohoto opovrženíhodného režimu se snaží dodat legitimitu vrcholní představitelé našeho světa – viz zde: http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/CS/foraff/143133.pdf

ukazuje na skutečnost, že potenciální ohrožení našich hodnot nemusí nutně přicházet zvenčí – od režimů typu KLDR, Lukašenko či radikální islám, ale může mít původ ve stávající nedotaženosti instalace demokracie coby automaticky fungujícího systému. Právě stávající princip fungování EU, konkrétně její demokratický deficit,  v sobě skrývá značné potenciální nebezpečí našemu světu.

Existuje totiž vysmívaná/popíraná varianta, že náš svět je pouze mocnými povoleným matrixem, který skončí v tu chvíli, kdy by naše míra svobody a demokracie narazila na ekonomické zájmy skutečně mocných. Nedávné prokecnutí knížete Schwarzenberga o hlasování v netransparentní struktuře, jehož důsledkem bylo napadení suverénního a víceméně demokratického státu pro nás budiž varováním, že ony automaticky fungující mechanismy garantující existenci svobody a demokracie coby základních hodnot našeho světa nejsou ještě zdaleka instalovány.

Boj za tyto hodnoty prostě ještě zdaleka neskončil. Buďme rádi za to, že jediným bitevním polem v našem světě, jsou volby. Važme si toho, není to žádná samozřejmost. Variantou k ní je Majdan a Slavjansk, mrtví a destrukce. Aby to tak i zůstalo, je nutné čas od času vzít do ruky zbraň/volební lístek a podpořit ty, kteř svobodu a demokracii mají jako základní hodnotu ve svém programu. Jak se poznají? Jednodušše, sami se jí ve své činnosti řídí!