Není se co divit našemu ministru zahraničí, že se mu nelíbí nový maďarský zákon o médiích. Coby člověk pohybující se dlouho v politickém zákulisí si dozajista uvědomuje aktuální moc médií. Jejich majitelé a manažeři státních sdělovacích prostředků, tím i významní hybatelé politických šachovnic všech k demokracii se hlásících zemí světa nemají jistě žádnou radost z toho, že si nějaká vláda dovoluje tu ,,drzost“ vynucovat si vyvážené zpravodajství. Prý je ohrožena nezávislost médií a zákon je neslučitelný s demokratickými standarty Evropské unie.
To mne pan ministr docela pobavil. Které asi standarty měl na mysli? Ty podle kterých se referenda musí opakovat tak dlouho, dokud lidé nehlasují dle přání evropské komise? Nebo ty, na základě kterých nám vládnou nikým nevolené šedé myši typu Van Rompuye a Ashtnové? Nebo dokonce ty, na základě kterých byla přijímána Lisabonská smlouva? No fuj, to si tedy Maďaři troufli.
Mně spíše připadá, že je tomu právě naopak. Na základě demokracie zvolené vládní většině se prostě nelíbí hypertrofovaná mediální moc, jež jejich manažerům a těm, se kterými ,,se baví“, umožňuje téměř neomezeně manipulovat veřejným míněním té které země. Proto prskají, kdykoliv a kdekoliv se kdokoli pokusí jejich téměř celosvětový monopol omezit. A vytahovat děravý deštník ,,nezávislosti médií“? To už je snad moc i na ty největší naivky. Tomu v době internetu snad nevěří již ani malé děti.
Sám ,,kníže“ by měl o ,,nezávislosti médií“ totiž vědět své. Právě on přece vlastnil nějaký čas týdeník Respekt a zkuste v něm v oné době najít např. nějaký článek kritizující podstatu evropského integračního procesu, multikulturalismu nebo levicového liberalismu havlovského střihu.
A nejen to, vzpomeňme také na způsob, jakým se strany, za které pan kníže ráčil kandidovat dostaly do parlamentu. Nebylo to náhodou i díky nebývalé nekritické masáži spřízněných médií a výzkumných agentur, které v prvé řadě neinformují a nic nezkoumají, nýbrž manipulují?
Je samozřejmě diskutabilní, zda má nějaký stát právo zasahovat do způsobu psaní soukromých médií, z druhé strany lze chápat snahu o nastavení takových mantinelů, které budou média tlačit k tomu, aby se věnovala podstatě své existence – co možno realitě nejvěrnějšímu informování a omezila snahy měnit vlády a myšlení lidí. Nad rámec krátkého blogového příspěvku je diskuse o tom, kdo má(pakliže někdo takový existuje) právo regulovat obsah médií.
Co je však mimo jakoukoli diskusi, je evidentní Schwarzenbergova faleš. Aktuálně totiž v roli našeho ministra zahraničí hájí v prvé řadě mocenské pozice své a svých kolegů ze světa za mediální oponou. Pochybuji, že je zájmem naší země míchat se do maďarského mediálního zákona.
