Ztracená

Ztracená stojím na cestě a v mlze stromům závidím podobná smutné nevěstě přes slzy směr svůj nevidím.  

Rukou šmátrám do ticha
však jiná dlaň tu není
tím, že každý pospíchá
už nejsme k nalezení.

V podzimní mlze samota
leze až do kostí
hlavu nám často zamotá 
shluk vlastních nectností.

Cesta se zdá být ztracena
v tom smutném, mlžném oparu
a vlastním strachem zchromena
dávám jen šanci nezdaru.

Sama stojím, vděčná mlze
že nevidím na rozcestí
zas vykročím, čelo drzé
sama sobě držím pěsti.

Zavřu oči a naslouchám
jak srdce moje tepe
někdy se střelka porouchá
po cestě velkým světem.

Na cestě stojím ztracená
už nechci dál jít sama
přestože k smrti znavená 
vydám se, do neznáma.

I slepý cestu nachází
jedno, zda slunce zajde
duše se mraky prochází
snad srdce směr mi najde.