Vánoční blog: Potkala jsem anděla - aneb zázrak vánoční

Myslela jsem, že zcela smířená s Vánocemi, se už k vánočnímu tématu ve svém blogu, vracet nebudu. Moje sváteční nálada totiž stále trvá a myslela jsem si, že z mého předvánočního klidu a rozjímání by mě mohla vytrhnout jen nějaká nežádoucí katastrofa, kterou raději ani nepřipouštím.

Ale stalo se mi něco zvláštního.
Jela jsem dřív z práce domů a zastavila jsem se na Andělu.. Myslím, že k mému náhodnému (?) setkání by se v Praze příhodnější místo nenašlo..  Nechtěla jsem už nic nakupovat,ale moje oblíbené knihkupectví si mě doslova přitáhlo. Přestože tam byla v tomhle adventním čase spousta lidí, jako bych je nevnímala. Cítila jsem se, jako v chrámu, vnímala jsem tu neodolatelnou vůni nových knih, kterou miluju už od dětství a procházela jsem mezi regály, jako omámená. Věděla jsem, že navzdory tomu, že knížky už jsem, jako každoročně, svým synům nakoupila, že i tahle návštěva mě přijde draho.
Ale nemůžu si pomoct, myslím, že je to podobná vášeň, jako je nakupování ve slevách.
Musím si listovat v knihách, procházet regály - a dokonce k nim nenápadně čichat. Byla jsem rozrušená, měla jsem povznášející náladu, povzbuzenou předchozím posloucháním koled a těšila jsem se, jaké knihy si zase jako poklad ponesu domů.
Poslední dobou knihy, ale i hodně dalších věcí nakupuji intuitivně. Dá se říct, že se nechám přitáhnout k té správné knize.. A tak se stalo, že po vzrušujícím osahávání si voňavých knih, jsem si z obchodu nesla vhodné dárky pro mé nejbližší:: Citadelu od Exuperyho, mého oblíbeného Alchymistu od Paula Coelho a od Roberta Fulghuma - Drž mě pevně, miluj mě zlehka... 
I sama sobě jsem koupila pod stromeček, jako dárek knihu "Objevte dar" - s podtitulem "a zrodí se nová budoucnost".. Knihy jsem nakupovala jako v nějakém transu, opilá jejich novotou, hladila jsem jejich přebal, Citadela ho má hladký a jemný,Alchymista pevný a drsný,knížka od Fulghuma, jako by měla přebal sametově jemný a teplý a Dar lesklý a klouzavý. 
Ještě doma jsem se s nimi mazlia a protože, jsem je koupila každou s myšlenkou na někoho jiného, až když jsem je poskládala na stůl -jednu vedle druhé - došlo mi, jak se vlastně doplňují... |
Ale zpátky k okamžiku, kdy jsem si je slavnostně nesla v tašce, procházela okolo vonících borových větví a zavěšeného jmelí a prodírala jsem se davem lidí spěchajícím na metro .. 
Prohlížela jsem si obličeje těch,co mě míjeli, jak mívám někdy ve zvyku a najednou mě zaujal, ne příliš vysoký, starší pán, který zvláštně pocupitával mezi chodci. Vypadal jako kouzelný dědeček z pohádky. Všimla jsem si, že popobíhá mezi lidmi a vyhledává hlavně ženy, které oslovuje. Zaujalo mě to, nejspíš i proto, že dotyčné, ještě přidaly na rychlosti, nebo se raději dívaly jinam, aby je náhodou někdo neobtěžoval. Nelze jim to zazlívat v dnešní zvláštní době, kdy nevíte odkud vám číhá nebezpečí.
Možná proto, že jsem nespěchala, jsem si rychle uvědomila, že ten pán s bystrýma očima, něco ostýchavě drží ve svých upracovaných rukou a nabízí to kolemjdoucím. Přesto už jsem ho minula a až po pár metrech mi došlo, že to byly dřevěné hračky. 
Dojal mě ten způsob, i ta nepatřičnost toho zvláštního muže, uprostřed spěchajícího davu. Nepůsobil dojmem unaveného, bezmocného staříka. Hned jsem se otočila a těch pár metrů se vrátila.
Přišlo mi nespravedlivé, že když se tak snaží, že  ho nikdo nevnímá. Přišla jsem na místo, kde stál.
A během těch pár sekund už tam nebyl. Jako mávnutím proutku. Pocítila jsem hluboké zklamání. Stála jsem a otáčela jsem se kolem své osy a bezradně se rozhlížela, pevně rozhodnutá ho najít.
Neptejte se mě, proč. Nevím.
A najednou, jako by vyrostl ze země tam zase stál, v ruce držíc pečlivě vyrobené a zaoblené hračky. "Dobrý den,", zeptala jsem se ho - "co to máte?" "Jojo a házedlo", potěšeně odpověděl a jeho neuvěřitelně bystré a průzračně čisté oči s vějířky, vrásek, které způsobuje jen smích, mě okouzlily.
Jojo bylo obyčejné, krásně kulaté a házedlo -  terčík ve tvaru kapky s otvorem uprostřed a kuličkou, přivázanou na provázku. Cíl, kuličku umístit do otvoru. Neptala jsem se, jestli je prodává - rovnou jsem mu dala otázku, kolik za ně chce. "Třicet korun - za jedno", udivil mě. "Vezmu si oboje, zbytek si nechte" - podala jsem mu peníze. Poctivě vytáhl drobné na vrácení. "Opravdu je nechci, děkuji."
Nepočítal s něčím podobným a své rozpaky zakrýval vysvětlením,  že dělá i dřevěné modely lodí.
Ani nevím proč - možná proto, že jsem pomyslela na své syny, že by je něco podobného mohlo zajímat,jsem se zeptala, jestli je na něj nějaký kontakt.  V tu chvíli mě jeho nevtíravá srdečnost a překvapení z toho, že mě to zajímá, zahřála na duši. Energickýma rukama lovil v peněžence vizitku a říkal: "Vy jste důvěryhodná a já tak trochu vidím do lidí"..
Za chvíli už jsme spolu mluvili, jako staří známí, co si povídají o tom, co mají rádi. Dozvěděla jsem se,že má na Orlíku jachtičku, ve které od jara vozí výletníky a tak si přivydělává. Řekl mi i  to nejdůležitější: " Víte, původně jsem elektrikář a před rokem nám s manželkou vyhořel dům - od elektřiny. Já už jsem dal domek, jakž takž do kupy, ale to víte, občas je to těžké. Ale já se nevzdávám, dělám co se dá."
Chtěla jsem říct - já vím, tohle znám, ale jako by mi něco stáhlo hrdlo a nevím, jako bych tušila,že je to zbytečné, že v tu chvíli to, on už ví. Že si přečetl v mých očích totéž, co já o něm.
Uprostřed proudícího davu - dvě zastavené duše.
Andělsky čistý pohled měl.  Nevím, jestli to bylo jeho odhodlání to nevzdat, energie, jeho síla vzdorovat osudu a něco dělat, nesložit ruce do klína, ale cítila jsem silné dojetí. Potřásli jsme si rukou, popřáli si krásné Vánoce a hodně štěstí a rozešli se. Jeho pohled byl tak krásný a plný lásky, že jsem si v tu chvíli pomyslela - "Třeba je to anděl"! 
Byla jsem moc ráda, že jsem v podzemním parkovišti měla auto, nerada bych, aby si lidi v metru mysleli, že jsem blázen.
Byla tak silně zasažena intenzitou toho setkání, že jsem začala plakat. Nevzlykala jsem, jen mi tekly slzy (tak, jako když papinův hrnec vypouští páru) - nezastavitelně, až domů.. 
Sama jsem si dávala otázku, jestli jsem se třeba už nezbláznila. Ale jsem přesvědčena, že ne.
Jen jsem zažila něco neobyčejného.
Sváteční zázrak.
Zastavila jsem se uprostřed lidí a potkala -  anděla.. 
Že na anděly nevěříte? I kdyby to tak nebylo - copak není zázrak, potkat Člověka?