Rozhovor s Ivetou

Moje kamarádka mi poslala odkaz na "podivný rozhovor" s Ivetou Bartošovou, na který ji upozornili její kolegyně a je jí z něho smutno.. Ano, je to vlastně důkaz  toho, že jde o něco tak znepokojujícího, že to vzbuzuje pozornost.. Jen to vlastně potvrzuje to, že zmíněné interview vyvolává zájem a tím samozřejmě i zvyšuje zisky.

Nemohu říct, že bych zdlouhavý, uměle nastavovaný rozhovor zhltla jedním dechem. Naopak - cítila jsem se podobně, jako když v televizi ukazují trpící zvířata. Mám chuť to vypnout, ale přitom nejsem schopna překonat potřebu dodívat se až do konce - z jednoho prostého důvodu: ráda bych se dočkala happyendu stejně, jako v příběhu o záchraně trpícího mazlíčka.
Tak naivní, abych si ovšem myslela, že do konce rozhovoru jedna z našich dřívějších hvězd vystřízliví, nejsem - v tomto případě nevypínám spíš proto, že jsem ochromená strachem a tak trochu i studem a lítostí. Nestydím se ovšem jen za člověka, evidentně nemocného, ale i za ty, kteří v honbě za senzacemi, nepřestávají mapovat strmý pád, nebo možná v tomto případě zdlouhavý sesun člověka, který byl dříve na výsluní..
Nechápu tu plejádu lidí, kteří, přestože tahle dnes už jistě velmi křehká bytost, odpočívá ve stínu, stále doufají, že na nich ulpí trocha odlesku její dřívější záře, aniž by si všímali toho, jak moc ji ta zář sežehla. Zvláštní, že povětšinou jde o chlapy, kteří se staví do pozice silného muže se srdcem rytíře, či zachránce a místo, aby jí někde v ústraní hojili popáleniny, případně vyhledali odbornou pomoc, vláčí ji do toho největšího, bodavého žáru.
Vyčerpané tělo, které si neví rady, už posílá jednoduché signály, v jakémsi nouzovém režimu:  "Prosím udržte mě na nohou" a první signální, pamatujíce se na lepší dny skládá, rádoby paprsky prosluněná slovíčka, která rty už pomalu odmítají srozumitelně vyslovit. A my se díváme na Člověka, který evidentně potřebuje pomoc....
Nemůže mě nenapadnout další příměr. Možná si řeknete, že přeháním, ale já jsem přesvědčená, že ne...
Připadám si jako divák, který se kouká na televizní supí štáb, který v honbě za úlovkem natáčí člověka po nehodě, on  krvácí a nikdo mu nedává první pomoc..   Jistě se z toho vylíže sám, zatím dýchá a neumírá.  Připouštím, není to stejné, protože když někdo krvácí z mnoha ran, všem nabíhá adrenalin, jaksi automaticky a vyvolává potřebu, alespoň něco udělat. Ale když naše duše nekrvácí, co si počít?
Možná, že kdyby naše duše uměla zběsile křičet, nebo bušit pěstmi a volat, prosím, zachraňte celého "mého" člověka - uměli bychom dávat první pomoc lidem, kteří si chtějí sami sáhnou na život anebo o něj přijdou v důsledku devastace celého organismu. A možná bychom se tuhle první pomoc učili i ve škole.
Nechci tady moralizovat, ani křivdit blízkým lidem kolem Ivety, možná každý už několikrát zkusil to, co bych si určitě taky neodpustila - neustále a dokola, ji nutit k další možné léčbě.
Nehrát s ní hru na to - ano teď jsi zase úspěšná, vzala jsi to za správný konec, děláš to dobře.. Dokud s ní i média budou hrát hru, že je o ni zájem "i v tomhle stavu" - tak jí na tom sešupu dolů - ještě šťouchají do zad.. A možná i níže..
Možná se pletu a další rozhovor s Ivetou se jim třeba povede "ještě líp" a ona třeba upadne, nebo usne uprostřed rozhovoru, nebo poblinká kameru - nebo udělá něco tak hrozného, že jí "budou muset odvézt"a dostane se jí dalšího pokusu léčby.A tím jí vlastně pomohou. Otázkou ovšem je, bude-li tentokrát ta léčba úspěšná, když zpěvačka sama určitě nemá pocit, že by ji potřebovala.
To se nenajde vůbec nikdo, kdo by ji vzal za ruku a řekl - proboha musíš něco dělat, protože už jde o holý život ? 
V tomto případě vím, o čem mluvím.. Mám kamarádku - kterou jsem osobně vezla na léčbu čtyřikrát..
Naposledy to bylo nejhorší - přestože se pro léčbu rozhodla sama, chtěla vystupovat za jízdy, dvakrát jsme stavěli, prosili, přesvědčovali - naštěstí nastoupila..
Popravdě - myslela jsem si, že ji vidím naposledy.. Udělala si ze mě nepřítele a v podstatě mě nenáviděla.. Tehdy jsem poprvé (a naštěstí taky naposledy) naprosto vážně litovala toho "ztraceného času", který jsem jí věnovala, a že ho nebylo úplně málo..
Byla jsem ukřivděná, i když jsem k tomu nikdy neměla velké sklony a měla jsem o ni strach. Dokonce jsem se na ni (nesmyslně) zlobila.
Tehdy jsem nad ní zlomila hůl.. (Dnes se za to trochu stydím.) Byla ve velmi  podobném stadiu, jako teď Iveta. Neviděla jsem ji pak rok a půl, nevsadila bych na ni už ani zlámanou grešli, že by se z toho dostala a setkání s ní se bála.
V jejím pádu bych viděla i své vlastní selhání.  O to víc mě dojalo, když mi jednou zazvonil mobil a na něm její jméno! Volala mi v době, kdy jsem na tom nebyla dobře já - a řekla: Ty jsi tu byla pro mě, když já potřebovala pomoc, teď jsem tu já pro tebe. Brečela jsem..
Takovou skrumáž emocí jsem dlouho nezažila - dojetí, úleva, radost, údiv, vděčnost, pocit štěstí i obdiv, že to nakonec zvádla. Už tři roky nepije. Ani neví, jak moc tím pomohla ona mně. Její dcera dospívá a je šťastná, že má hodnou a fungující mámu. Miluju dobré konce.
A nechce se mi věřit, že je to jen o štěstí. Ze všeho nejvíc je to o lidech kolem nás..
Když někdo zkolabuje na ulici, nebo má nehodu, potřebuje určitě svoji dávku štěstí, aby přežil. Možná hlavně v podobě člověka, který mu poskytne první pomoc dřív, než dorazí ta odborná... Alespoň jednoho, který vystoupí z davu přihlížejících a nebude se bát, že si poskvrní ruce, nebo že to nebude umět. Protože důležitější, než nečinně koukat a uklidňovat se tím, jak je fajn, že mně se nic tak strašnýho nestalo - je alespoň to zkusit...
Přeju Ivetě tu potřebnou dávku štěstí, aby ruce, co jsou nablízku uměly i pomoct a ona našla sílu i sama v sobě. Přeju jí ale hlavně to, aby ji už nikdo nevyužíval.