Podzimní

Smutno, jakoby někdo umíral, už svíce kol postele svítí, tolikrát jsi síly jí ubíral, vadne nám láska, jak luční kvítí.

To kvítí v poledním slunci utržené, a vítr teď mraky, letní bouřku žene, bičující déšť roznáší zbytky květů, to čeho se lidé tolik bojí - je tu. To naší lásce umíráček zvoní, hromnička v okně mihotavě bliká a uschlé květy, už jen málo voní i léto si barevné šaty svlíká.. Ty myslíš, že nové jaro potká tě? Nepleť se, to nejdřív musí přijít zima, před ní podzim v ušouraným kabátě a krutý mráz, v němž tě nikdo neobjímá. To přece někdy stane se, že na podzim kvetou jarní květy, to jen příroda plete se, to jen tobě zkřížily se světy, jen zkázu zimní mráz jim přinese. To nové jaro, přelud pouhý, ta věčná nechuť k podzimu, ten výplod nebezpečné touhy, nepřipravit se na zimu. Už svítí svíce na hrobě naší lásky, podzim nese listí, místo vonných bylinek, na dušičky můžeme říct bez nadsázky nám zbudou už jenom hrstky krásných vzpomínek.