Noční můra - aneb, už nebudu zachraňovat kočky!

Po včerejší záchraně naší kočky Betyny se mi nejspíš zachtělo zachraňovat kočky ve velkém.Zvláště ty opuštěné, zatoulané a ztracené - výsledkem bylo, že jsem málem někoho připravila o kočičku. To jsou ale paradoxy  na tom světě - řečeno s klasikem..

Jela jsem dnes na místní úřad, neb po dovolené mám řádnou hromádku restů a tak, abych vše zvládala, vyrazila jsem autem. Když jsem vystoupila - něco na mě mňouklo. Zvedla jsem oči a uviděla trojbarevnou kočičku, neuvěřitelně podobnou té, co se ztratila mé kamarádce Vlaďce. Dřepla jsem si a zavolala na ni - "Paletko, čičí..".

Přiběhla ke mně a začala se neuvěřitelně lísat. Předla a otírala se mi o nohy. Měla jsem pocit, jakoby
mě ta kočička poznala.. Vytočila jsem číslo Vladěnčiny dcery Mirky a zeptala se, jestli je možné, že
jsem našla jejich Paletku v těchto místech.( Podotýkám, že Paletka se ztratila už asi před rokem..)
Když Mirečka řekla, že je to pravděpodobné, protože tam někde se jim nezvedená číča ztratila, když
ji nesli na povinné očkování, měla jsem téměř jistotu - je to ona, je to Paletka! Nahlásila jsem, do mobilu, že beru milou číču do auta a jedu.
Dala jsem kočku do auta v domnění, že se bude chovat, jako moje kočky a - spadla mi brada..
Krotká kočička se změnila v divokou šelmu a začala lítat po autě od okna k oknu a,  bože můj -
narážela do oken, jak smyslů zbavená!
Jediná možnost byla rychle skočit do auta a těch asi pět set metrů ujet se šílenou  kočkou - proboha
teď už na palubní desce! "Tak jo, tak si tam lež".. Ale když si začala sedat a já přes ni neviděla na
cestu, raději jsem zastavila. "Pojď sem micinko, pojď" - chytla jsem ji za kožíšek a dala si jí na klín.
Byla tak v pohodě, že už to vypadalo na klid. Do té chvíle, než mi na semaforech skočila na pedály.. Preventivně jsem honem vyřadila a začala šmátrat rukou dole pod nohama.. Vyděšená číča uskočila
vedle a jejda - kam zmizela?? K jejímu domnělému původnímu domovu scházelo už jen pár metrů a
mně z palubovky, čouhaly jen zadní nožičky, už dospělé kočky. Když jsem dorazila na místo, jen visely.. Zazvonila jsem na Mirečku - asi v nějakém pudu sebezáchovy - tedy vlastně kočkozáchovy, jsem očekávala pomoc.. Mirečka jen zhodnotila ocásek, který čouhal z podpalubí, lépeřečeno z palubovky,
o které jsem dosud ani netušila, že je pod ní tolik místa, že bych tam mohla schovávat cennosti,
kdybych nějaké měla a konstatovala:"podle ocásku to na Paletku nevypadá.. "
Už to pomalu nevypadalo ani na jakoukoliv jinou kočku. Neb nebylo vidět, jestli ta kóča tam není
totálně zašprajcovaná, ale ani to, jestli ještě vůbec dýchá.

Zaplavila mě vlna zoufalství. Nejen, že budu muset nechat rozřezat auto, ale ještě jsem zabila úplně
cizí kočku.. ! Ve strachu jsem dostala spásný nápad. Začala jsem mícu hladit a konejšivým hlasem jí prosit, ať neblbne a vyleze. Tělíčko, které jak se ukázalo bylo ztuhlé jen strachem a křečí, jak se
předníma packama vyděšená kočka ddržela káblů, se uvolnilo a spustilo přímo do mých rukou.
Hladíce kočku, jsem se od Mirečky dozvěděla, že je to celá Paletka, ale ona to není.. Shodly jsme
se na tom, že by to mohlo být její kotě a hladily ji tak dlouho, než přestala dýchat, s jazýčkem venku,
jako schvácený pes a uklidnila se. Když jsem ji pak pouštěla zpátky na svobodu - koukaly jsme na sebe stejně zpitoměle. Nechápaly jsme asi obě - ona, kam se to dostala a já, co mě to vlastně napadlo.
V každém případě - jsem ráda, že jsem nebyla už podruhé svědkem potupné smrti kočičky - "uvisením"..(doufám, že autorství tohoto  nového  výrazu mi v budoucnu nebude upíráno..)
 V každém případě se bojím, že se mi o tom bude v noci zdát. Moje noční můra. Slibuju, že už nebudu zachraňovat kočičky.. Tedy ty ztracené.. Ty visící zcela určitě ano - ale pevně doufám že už se s něčím podobným - nesetkám..