Nechtěla bych být soudkyní, nemohla bych v noci spát

Na základní škole jsem koketovala s myšlenkou - jít studovat práva. Dokonce ještě na gymplu,jsem o tom vážně uvažovala,ale divadlo zvítězilo. Je to zvláštní,ale můj život byl natolik klidný,že donedávna jsem právníky,osobně, k ničemu nepotřebovala. Možná proto,jsem stále věřila,navzdory všem kauzám v TV,o kterých jsem se domnívala,že jsou jen vyjímečné, že se obyčejný člověk může dovolat spravedlnosti..

Žila jsem vcelku spokojený život - tak,jak jsem si ho vysnila,podle pravidel,které mi vštěpovali rodiče.Žila jsem pro děti,svého "muže", rodinu.. Cítila jsem se šťastná,protože jsem vždy to,co jsem dělala,dělala ráda. Netoužila jsem nikdy po tom, být slavná - "stačilo" mi dělat práci,která mě baví a mít čas na své děti. Po svých rodičích jsem zdědila rtuťovitost a schopnost neumět odpočívat,nebo spíše neschopnost? Naučili mě také samostatnosti a toleranci, takže jsem nikdy nepotřebovala nikoho "vlastnit", ani kohokoliv k něčemu nutit. Nikdy mě tedy nenapadlo klást si podmínky,nebo nutit otce mých dětí do ženění. A tak se stalo,že jsem fungovala,jako manželka,přítelkyně,kolegyně,matka dětí i společnice,uklízečka,sekretářka,překladatelka,stavební dozor.. Všechno mě bavilo a tak jsem si nikdy nezoufala - otec našich dětí nosil domů dvojnásobek peněz,než já a tak jsem se vůbec nepozastavovala nad tím,že děti vlastně najednou vychovávám sama a sama se o ně taky starám..Ve chvíli,kdy jsem zjistila,že už pět let chodí otec mých dětí, ještě do jiné domácnosti,začala jsem tušit,že jsem možná někde udělala chybu. Stále jsem si nic nepřipouštěla, byla jsem přesvědčená, že jde jen o krizi středního věku a byla přesvědčená, že dětem "rodinu" zachráním a, když jsem "slušná", nic mi nehrozí. Od chvíle,kdy táta mých dětí věděl, že já vím - bylo stále hůř. Najednou jsem za všechno mohla já a začala jsem tušit,že nic nezachráním, situace se už jen zhoršovala. A já začala tušit,že bych mohla mít i jiné problémy. Řekla jsem,že bych připustila rodinu bez otce jen v případě, že by pil, nebo kdyby na mě "sáhl". Měla jsem mít obojí. Ve chvíli, kdy jsem pochopila,že v něčem takovém moje děti vyrůstat nemůžou, odešla jsem, přestože nebylo kam. Tři nemovitosti, které jsme za tu dobu společného života i práce zbudovali, jsou napsány na otce mých dětí. Auta taky. Otec mých dětí se ženit nikdy nechtěl a já to akceptovala. Stačilo mi,že se milujeme a chceme spolu být. Nedala jsem na slova chytré, života znalé sousedky ,která když jsme začali stavět - radila "vše ošetřit". Věřila jsem bezmezně v život, sílu lásky i otce mých dětí. Znala jsem jeho hodné rodiče. Jen jsem se usmívala a nechápala,o čem je řeč,když mluvila, o tom, že lidé se mohou měnit a že nejvíc je mění peníze. Dlouho jsem neviděla,jak rychle se to děje. Odešla jsem do rodinného domku, na který jsem si vzala hypotéku, neb jsem přesvědčena, že je to rozumnější, než vyhazovat peníze za pronájem a taky jsem nepochybovala, že v případě rozchodu se slušně domluvíme na rozdělení majetku. Chyba lávky - dozvěděla jsem se - doslova, že za téměř dvacet let společného života,ale hlavně práce mi nepatří ani h... Pardon - vůbec NIC. Až v té chvíli se dozvídám,že nemá smysl se soudit. Bylo by to nadlouho a nejsme manželé.. Družka? Co to znamená,když nejsem zapsaná v katastru? Že jsem pracovala i místo mateřské a žádnou nepobírala? Koho to zajímá? Jediná šance - soudit se s nadstandardně vydělávajícím podnikatelem o to, aby na děti platil víc. Rok jsem se chtěla domluvit a prosila o dohodu. Po roce čekání jsem zažádala o svěření dětí do mé péče. Jak absurdní,když v mé péči byly téměř pořád. S nadějí,že se situace vylepší, jsem k soudnímu řízení přistoupila až ve chvíli, kdy otec mých dětí, ve dveřích jejich rodného domu,který jsme společnými silami postavili, vyměnil zámky a zrušil trvalé bydliště jejich matce. Že to nejde? Ale ano - prý jde, když je někdo tak naivní,jako já a "neošetří si to".. Že už mezitím nemáte,kde bydlet,protože nemáte na splátky? To nevadí - můžete si nahlásit trvalé bydliště na místním úřadě! A tak jsem poprvé v životě navštívila soud. Zažádala jsem, na radu právníků, o svěření dětí do péče a zvýšení alimentů. Světlo na konci tunelu, šance začít nový, důstojný život,ve kterém člověk není odkázán na "peníze toho druhého"- byť jsou to zisky z firmy,kterou jsme ještě zakládali společně. Firma sídlí v suterénu našeho domu,od té doby mé děti, ani já, nemáme soukromí (dupat a hrát si v obýváků zakázáno-dole se točí)a vydělává nemalé peníze. Jaký div,že si ji napsal s mým souhlasem jen na sebe - (když v té době už měl tatík mých dětí o čtvrtstoletí mladší milenku, o které jsem neměla tušení). Prý z důvodu možných dluhů, nebo problémů, - aby nás ochránil.. Dluhy teď mám já - a on se jen směje. Kdybych prý "nepíčovala" - mohla jsem z toho taky něco mít. Už nechci - chtěla bych jen klid a možnost žít v pohodě a nebát se kdy,kdo přijde a bude dělat dusno. Tatínek dětí v listopadu zažádal o střídavou péči. Chtěl se snad konečně o děti začít starat,nebo mu jen někdo "dobře" poradil? Soudy se protáhly na půl roku. Na psychologickém vyšetření všech členů rodiny, nutném pro soud o mě otec tří dětí, (narozených z lásky), mluvil tak strašně - že jsem se rozplakala a v posudku si vysloužila nálepku,matka je lítostivá.. U soudu se situace opakovala s tím rozdílem, že bylo evidentní, jak na mě nasazuje. Z posudků a výslechů dětí,které vůbec nemusely absolvovat - bylo jasné,čeho všeho byly svědky a že by jim nějaká střídavá péče vůbec nesvědčila. Rodiče nejsou schopni se domluvit,řekli odborníci z Motola přímo na soudu. Jaký šok byl rozsudek - děti bydlí ve společném domě s oběma rodiči - tudíž je nařízena společná péče. Otec, platí všechny potřeby dětí - tudíž matce nemusí dávat víc. Ano, poslední dobou platil otec dětem všechno až nadstandardně a dokonce s nimi byl několikrát v zahraničí. Co na tom, že dřív na něco takového nebyl čas.. Nevím a nechci posuzovat, dle čeho paní soudkyně, která velmi arogantně okřikovala mou právní zástupkyni, nakonec soudila. Říkala nějaký paragraf, jsem přes slzy ani nevnímala. Jen jsem věděla,že světlo na konci tunelu zhaslo, cítila jsem neuvěřitelný pocit bezmoci, který se od té doby neztratil,jen se ztlumil a opravdu jsem se stala lítostivou, dva dny jsem vůbec neuměla přestat plakat. Nemohla bych být soudkyní..Nemohla bych po nocích spávat, měla bych strach, že někomu ovlivňuju životy, že někomu udělám ze života peklo, a že kvůli mě už třeba někdo,nebude vědět,jak dál.. Jen vím,že půjdu volit. Nechci,aby se po dvaceti letech od revoluce vše měnilo tak pomalu, nebo nesmyslně, aby fungovaly zákony,které nadržujou těm, co mají peníze a nemyslí se v nich na děti. Nechci, aby náš stát byl prolezlý korupcí a ve vládě lidi, kteří na tom, že rozbijí svou rodinu a pořídí si dítě s mladou překladatelkou,mají postavenou svoji mediální kampaň.. Vše pro rodinu. <3 A malá douška pro mladé - když dneska někdy čtu v rozhovoru nějaké mladší kolegyně větu,kterou jsem i já ráda používala - "na lásku papír nepotřebuju", chce se mi křičet - na lásku ne,ale ....