Nechci věřit na osud

Každý den na nás odněkud vykřikují senzacechtivé titulky.. Začínáme být imunní, přestože se novináři snaží nás, co nejvíce šokovat. . Dnes se ani nemuseli snažit.. Smrt mojí rodačky, brněnské spisovatelky, ale především mámy tří synů - mě hluboce zasáhla. Nemůžu na ni přestat myslet. Už dlouho mě tohle téma zajímá - od doby, co jsem se dočetla, že domácí peklo v různých podobách někdy zažilo 38% žen (!), si pokládám otázku - proč?

A nesmířím se s komentáři typu - měla utéct zavčas, každý má, co si zaslouží, proč si to nechala líbit - a podobně.. Navíc asi nikdy nepochopím, jak může otec dětí, ztratit rozum natolik, že jim zabije mámu..
Myslím na všechny Simoniny děti - a nejvíc, na toho nejmenšího.. Chtěla bych ho obejmout, chtěla bych teď obejmout i svoje  malý chlapečky, kteří jsou právě na prázdninách a pevně je držet.
Aspoň na pár vteřin, tak vždycky zastavuju čas. Abych si tu jejich vůni a měkkost dětského tělíčka zaryla pevně do paměti. My dospělí, si tohle pamatujeme dobře, ale dětem by se obraz maminky, bez fotek zcela vytrácel v mlze dětské minulosti a pohlazení její dlaně si, když ji ztratí, později marně snaží vybavit..
Jen někdy vánek přivane její vůni, která připomene bolavé dětství bez ní.

Je neodpustitelné - když někdo zabije mámu od dětí.. Je nepochopitelné a k neuvěření, kyž to udělá vlastní otec. I holčička Ireny Nefové se jednou podívá do očí svému otci..
Děsí mě to! Přemýšlím, o tom, jestli se tomu dalo zabránit a dobře vím, že v těchto případech, je už jen otázkou náhody - zda dotyčná přežije, nebo ne. Přemýšlím, co se to stane v mozku muže,  jež patří
k pokolení, které mělo celé věky, hlavní úkol - ochranu své rodiny, že ji sám programově zničí..
Nejen, že svou potřebou převahy dává svým potomkům zcela pokřivený obraz mužského vzoru, ale připraví dětem dětství bez jistot.. Co se proboha stalo špatně? Nedostatek mateřské lásky dotyčných násilníků v dětství, nebo zběsilost doby, či přehnané nároky na jedince, v dnešní zmatené společnosti?
A prosím, nezačínejte diskusi o nějaké domácí Itálii, nebo o tom, že ženy muže provokuji k tomu, jak se chovají..O tom už taky něco vím a mám, o tom i hodně načteno. Vím i přesný rozdíl, mezi výměnou názorů, ruplých nervech, italské hádce - to je pořád jakási komunikace. Možná hloupé, ale někdy prostě řešení problému, stresu v rodině a často i vzduch čistící..

Já  ale píšu o problému domácího násilí, teroru, selhání, dokazování si vlastní síly, frustrace a promeškaných šancí na tom nejbližším, koho máme. Na své slabší polovičce, na člověku, kterého
jsme měli milovat. Horší už je jen to, když tohle někdo provádí na dětech. Obojí se prosím u nás děje.

A o všem se pořád MÁLO MLUVÍ.

V případě teroru na dětech - bych možná měla problém se zákonem já. Nevím totiž, jestli bych se udržela, kdybych byla svědkem něčeho takového. Připouštím, že se toho dopouštějí i matky - a ani nechci působit, jako nějaká feministka, co tady bije na poplach proti chlapům. Proboha to ne..
Znám spoustu mužů, co by pro svoji ženu a děti položili život.
Jsem jen na straně těch, co se potácí v denodenní bolesti, strachu a bezmoci a vím, že jakákoliv pomoc pomáhá.. Třeba jen účast,dotaz sousedky a podstrčené telefonní číslo vystrašenému dítěti, které má komu zavolat, kdyby mu někdo ubližoval. Dotaz kamarádky, nebo kamaráda, jestli nepotřebuje dotyčná pomoc. Málokdo si o ni totiž řekne sám. Málokdo má odvahu se svěřit. A je tolik lidí, co tuší, ale "nechtějí do toho šťourat."

Spousta lidí se diví, proč to někdo tutlá a tváří se, že se nic neděje.. Nevěřili byste, kolik lidí přestanete zajímat, když máte problémy. 
Nevěřili byste, kolikrát neprofesionálně reaguje policie. Jak by taky mohla - když na výjezd pošlou dvě pětadvacetiletá "ucha". Máte v hlavě tržnou ránu na pět stehů a jste v šoku - dozvíte se, že jde o přestupek. Bydlíte na vesnici, pozvou vás na přestupkovou komisi. Budete příště někoho volat??
Nemluvě o tom, že jakoukoliv obranou v dotyčném vzbuzujete ještě větší agresi..
Proč tohle všechno píšu?

Protože mě silně rozesmutnili komentáře, že každý má, co si zaslouží - že, když si tohle někdo nechá líbit, je to hloupost.. Není to tak jednoduché..Já jen věřím, že Simona udělala všechno, aby to takhle nedopadlo. Tuším, že se něčeho podobného velmi bála.
A taky vím, že stále máme nedostatečně nastavené zákony - máme soudy - co jdou z extrému do extrému, soudce, kteří nezkoumají, proč dítě nenávidí svého rodiče - (jak mohou vědět,že otec netituluje matku svého dítěte ty krávo a nevyhrožuje jí smrtí?) a pošlou klidně dítě do blázince!! V zájmu dítěte !!
A nepřemýšlí, o tom, co to udělá s psychikou, nejen dítěte,ale i mámy. Jak má dál fungovat - když ví, že její dítě trpí a ona je bezmocná a každý den se trápí, v jakém prostředí usíná její syn. Soudce šalamounsky "potrestal" oba rodiče a paradoxně  dvojnásobně potrestané, je nevinné dítě. Vlastně v očích soudce možná"fracek, který posílá svého otce do háje" a je jedno, že možná i jeho slovníkem. Chce se mi vždycky u takových zpráv řvát do světa - v jakém zájmu dítěte?? Aby vyrůstalo v pakárně, nebo si pravidelně balilo kufřík a nevědělo, kde má vlastně domov ?
A to důležité, co jsem chtěla je napsat:
Ať už se to stalo jakkoliv, to že Simona už nepohladí, žádného ze svých synů, neoslaví s nimi narozeniny, jejich úspěchy, neodvede  dva mladší syny k oltáři, ani je nebude moc konejšit ve chvílích proher a bolesti - se nestalo proto, že by byl hloupá a nechala si TO líbit, ale právě proto, že si to líbit nenechala.
Protože bojovala. Protože chtěla odejít a začít nový, lepší a důstojný život. Protože opustila člověka, který prohrával sám se sebou.  A možná i proto, že mu chtěla pomoci. Protože - ať se to zdá jakkoliv absurdní, otce svých dětí je těžké přestat milovat (- teď mluvím o té lidské rovině, nikoliv milenecké).. Stejně jako týrané děti nepřestávají stát o lásku svých rodičů, často někde v podvědomí týrané ženy stojí o totéž.
O možnost to změnit k lepšímu. Zachovat alespoň důstojnou komunikaci.
Paradoxně i v takových situacích se pak - oslabeny- dočkají nového útoku.
Proto, že do poslední cvíle nevěří, že by člověk s kterým mají děti, byl schopen toho největšího zločinu.
Myslím na ni a tragédii celé její rodiny a nechci věřit, že je to osud.. Je to příliš kruté.
Chci věřit, že je možnost, jak tyhle zbytečné hrůzy odvrátit.
Chci věřit, že do budoucna vytvoříme systém, který pomůže podobně postiženým obětem situaci řešit dřív, než se stane neřešitelnou..
A pokusím se přiložit ruku k dílu, to mi věřte.