Nebudu slavit...

Končí rok.. Další na růženci života - hladím v ruce další korálek a nebojím se ho pustit. Pustím s ním všechny bolesti, které přinesl a připomenu si všechny hezké chvíle. Jen v pocitu. Nebudu vzpomínat, nebudu bilancovat.

Budu jen věřit. Nebudu se bát zlomu roku, ani  půlnoční samoty - budu se svými dvěma synky a místo ohňostroje pustím písničku Půlnoční, kterou zpívá oblíbený zpěvák mého dětství.. Zpívá ji srdcem a má dětsky čisté oči. A už jen to, že tahle písnička se stala tak úspěšnou mi dává tušit, že lidé mnohem víc cítí a vnímají a já věřím, že rok který přijde, bude opravdu jakýsi konec světa. Konec světa zla a mamonu, honby za pozlátky a potěšením. A zdá se mi až symbolické, že na sklonku letošního nelehkého roku odešel člověk, jehož smrt nějakým způsobem zasáhla každého Čecha. A smutek nad smrtí tak laskavého a silného člověka daleko přesáhla naše hranice. Jakoby svým odkazem v nás měl podpořit to lepší, v každém z nás..

Dnes jsem poslouchala v televizi jednoho moudrého pana psychologa, který říkal, že je potřeba neplést si štěstí s potěšením.. Říkal, že štěstí je něco jiného, než potěšení.. Je to stav duše.. - vnitřní klid a vyrovnanost..  nemá prý cenu dávat si jakákoliv předsevzetí, zvláště, když nevíme, zda to zvládneme..
Je důležité vědět co chceme - a pak být schopni stejnou činnost opakovat nejméně 3 měsíce. Pak máme vyhráno. Nad sebou samými.
Nebudu si dávat předsevzetí, nebudu bilancovat. Budu věřit v to, že lidi se stávají lepšími a nadcházející rok bude veselejší, nadějný, tvořivý, plný pochopení a lásky. Budu žít tak, abych se za sebe nemusela stydět a byla spokojená s každým dnem dalšího korálku růžence mého života.. Budu ho pevně držet v ruce a ohlazovat jeho drsné plochy..  Budu žít tak, abych si příští rok mohla říct - nebyl to špatný rok...