Kmotřička

Je vlastně všudypřítomná, stále číhající, někdy zákeřná - jindy milosrdná. Nikdo vlastně neví, jestli chodí s kosou, nebo přichází v rouše krásného bílého anděla, či sírou páchnoucím černočerveném hábitu ďábla, anebo v neviditelném plášti vede ruku vrahů... Kmotřička smrt. Jak vlastně příroda zařídila, že na ni většinou nemyslíme, žijeme v pocitu, jako by nás se netýkala.. A ona se nás vlastně nedotýká, když netančí někde poblíž, své dobové tance. Už jsme si na ni v podstatě zvykli..

Díváme s bez mrknutí oka na reportáže o zemětřeseních, povodních - dopravních nehodách, na kriminálky, někteří si na ni dokonce hrají na hracích konzolích, kde jsou schopni vystřílet půlku města, a pak příjemně uspokojeni vyplavením adrenalinu usínají, po vylití potoků krve, na své obrazovce.. Smrt sice bereme, jako přirozenou, ale v podstatě ji nevnímáme. Až do té doby, než nám vytrhne ze života - někoho blízkého. Ptáme se proč a nenacházíme odpovědi... Odešel náš kamarád Rosťa Čtvrtlík. Výborný herec, věčný kluk, přítel a svým způsobem vlastně hrdina, který v době, kdy se dozvěděl svoji diagnózu o "Ní" věděl. Nikdy se už nedozvím, jestli se mu o Ní někdy zdálo, jak přichází a chřestí kostičkama, ale spíš mi připadalo, jako by s ní uzavřel dohodu. "Ty mě nebudeš strašit a já budu bojovat.. Nedám nikdy najevo svou bolest,i když bude dlouhodobá, trápení ami strachy." Jinak si to nedovedu představit. Počítal s Ní, věděl, že tančí okolo a přitom nefňukal a žil. Bral život, s tím, jak přicházel a uměl vychutnat každý okamžik. Na společných akcích, byl schopen bavit všechny ostatní, a hrát si jako malej kluk - přestože ve vážných situacích to byl chlap, o kterého se dalo opřít. O své dlouhé nemoci mluvil věcně a s obdivem byl schopen mluvit o svém lékaři a způsobu léčby. Nikdy si nestěžoval, nestál o soucit, a na druhé straně uměl soucítit, víc, než kdokoliv jiný. Rosťa byl pro mě hrdina, s medově veselýma očima a krásným úsměvem. Chlap který uměl pohladit, jako málokdo - v tom pohlazení byla něžnost anděla a všechno pochopení života. Uměl podat pomocnou ruku kamarádům, ale se vším bojoval sám. Jednou ve vážnější chvíli jsem se ho ptala, jestli se necítí sám, když vlastně žije sám. Nikdy nezapomenu na to, co mi odpověděl. Že by to bylo nezodpovědné, připoutat k sobě někoho, komu by způsobil bolest. Hrkly mi tenkrát slzy do očí - možná někde okolo tančila a dělala průvan svým andělským rouchem.. Žil sám, ale uprostřed přátel a lidí, co ho měli rádi, protože ho nešlo nemilovat. Žil naplno, nejvíc, jak to v danou chvíli šlo, starosti i bolest zamykal doma a trpělivě snášel všechna úskalí své zákeřné nemoci..Měl svůj čas vyměřen a já se neptám, proč.. Vím, že odpovědi se tady na zemi, nejspíš nedočkám. Možná jednou, tam na druhém břehu. Až si pro nás přijde - ta Zubatá, nebo jaká vlastně je.. Já jsem přesvědčena, že pro "našeho" Rosťu si přišla v andělském rouše, s tváří anděla. Za úsvitu ho políbila ve spánku, na čelo a rukou něžnou, jako měl on si ho odvedla na taneční parket a vznášela se s ním v nadpozemském tanci, až ho přenesla do nějakého vyššího "levelu" .. Ale on zůstává s námi, - bude patřit mezi ty, na které člověk s láskou vzpomíná a vybavuje si spoustu úžasných i vtipných situací. Tak "zlom vaz, Rosťo, zůstáváš v našich srdcích.."