Andělská babička

Andělé existují, určitě jste už nějakého potkali, stačí se jen dívat okolo sebe a umět se někdy zastavit.. Ten pocit, který vám pak nadlouho zůstane v duši, za to určitě stojí..

Přestože je jaro a svítí sluničko, neměla jsem dnes úpně nejlepší náladu.. Potkala jsem pár lidí, co spěchají životem za úspěchem, kamarádí se jen s těmi, kteří jim mohou přinést nějaký prospěch a když si dovolíte ozvat se, pakliže se jeden z nich nezachová v danou chvíli právě fér - vyvolá to v něm ještě pocit křivdy a zloby, kterou se snaží otočit proti druhým..
A jako vždy se podivná svíravá bolest pere s hrdostí a rozumem..
Smutno mě obkličuje o to víc, že samota, co bydlí uvnitř mé duše je zase trochu přikrmena a roste..
Rozum vyhodnocuje, že jsem se neprovinila, hrdost velí nebrečet a naděje našeptává - nepoddávat se.
A tak jsem se, pro zlepšení nálady, zastavila v obchodě s nábytkem - podívat se, jestli mají stále tu sedačku v akci, která by mohla nahradit tu prošoupanou, koženou, co je opotřebovaná a rozbitá a stará stejně, jako vztah s otcem mých dětí..
Fakt, že je ještě trochu lacinější, mi udělal, nepokrytou radost.. Zbytek procházky bludištěm obchoďáku jsem zvolnila a zastavila se u regálu s dopňky se starorůžovými růžičkami a v klidu si vybrala pár kousků do domečku, který by mohl být útočištěm proti smutku..
U kasy, jak bývá zvykem - je nějaký problém, a prodavačka nikde. Když jsem se od paní přede mnou dozvěděla, že ji na návratce za nějaké zboží přeplatili a ona na to prodavačku upozornila, přešly mě i jakékoliv tendence se kabonit. Ba naopak jsem se zastavila v čase, tak nějak ráda, s pocitem, že lidi nepřestávají být poctiví..
Najednou se za mnou objevila malá stařenka s velkým mopem, myslím - že nejdražším na trhu.
Měla kulatý, veselý a takový čistě prosvětlený obličej a andělsky bílé vlasy. V uších měla bílé náušnice s perličkou a bystrá očka za moderními slušivými brýlemi. Čiperně se opírala o hůlčičku a povídá. "Dcera nechtěla,abych někam šla a s tímhle pozná, že jsem byla pryč - ale já jí tím musím udělat radost.Dostala jsem tenhle mop od syna a úžasně se s ním vytírá.." Celá svítila radostí. Přemýšlela jsem, kolik asi stařence může být, že je takhle soběstačná..  Jako by mi četla myšlenky - říká. "Je mi osmdesát pět let." Málem jsem zapomněla zavřít pusu.
"A dcera se o mě bojí, mám moc hodnou dceru".. Jako mávnutím proutku, jsem přede mnou viděla vlastní maminu - taky nám se sestrou koupila mop - jen tak, abychom se tolik nemusely namáhat, jako tahle bábinka, co mě naplnila nadějí, že i moje máma bude v jejím věku stále takhe čupr a zdravá..
"Tak šup, šup přede mě, máte jen tenhle mop.." Skromně mě poslechla. A najednou mně vyděsilo, jak s touhle tyčí a s hůlčičkou v druhé ruce bude nastupovat do autobusu... Vypadala už unaveně a já věděla, že ji nechci nechat jet samotnou.. Zeptala jsem se jí, kde bydlí - no, tak trošku na druhé straně,než já, pochopila jsem po její odpovědi, ale nedaleko. Slyším se říkat, že ji odvezu domů, jestli chce. Jakoby se zapýřila a sklopila oči a řekla: "Ale já nechci nikoho obtěžovat." A já si uvědomila, že jako mladá musela být moc roztomilá.. Vlastně je roztomilá pořád. Kdybych se nestyděla - vyfotila bych si ji. Možná jsem se i bála, že by na fotce vůbec nemusela být vidět - připadala mi jako zjevení..
Řekla jsem - "neobtěžujete, vezmu vás". Očividně ji to potěšilo, ale podmínkou bylo, že si dáme kafe.  Probliklo mi, že mě čeká spousta práce, ale to zastavení v čase, bylo zajímavě magické.. "Tak jo"  - souhlasila jsem. Bábinka bez problémů zaplatila kartou a šla objednat kávu.  Když jsem si k ní sedla - dozvěděla jsem se, že kafíčko si kouzelná babička dala proto, že jí není úplně dobře a taky, že má "nový" oči - a tak může vyšívat a háčkovat. Což dělá moc ráda a své výtvory rozdává pro radost. Chodí pomáhat postiženým a taky na dlouhé procházky.  Má už velké pravnučky - studentky, vnučka je asi v mém věku.. Byla z deseti dětí - nejmladší a jediná dcera a pět měsíců po tom,co se dočkal jejího narození, tatínek nešťastně zemřel. Její maminka zůstala sama s pěti dětmi, protože někteří bratři zemřeli. Po válce na ně bylo spousta lidí zlých - tak zlých, že od té doby má bílé vlasy - přestože měli české občanství, hlavní důvod ? - jejich maminka byla Němka..
Napadlo mě, že svět je pořád stejný. Pořád se dělí na to zlé a to dobré..
Potkala skvělého muže, který měl její maminku snad raději,než tu svoji, protože byla hodná. Vychovali děti a žili spolu až do mužovi smrti, před patnácti lety... Dnes už zůstala z její generace jediná. "Žili jsme ale hezký život."
V jejích očích se mihl jen malý záblesk smutku. Jinak v nich bylo všechno: víra v život, dobrota, láska, radost ze života i odevzdání se osudu.
Dlouho mi nebylo s nikým tak dobře.. Dopily jsme, nasedly do auta a po cestě si ještě měly o čem povídat.. Když vystoupila, vypadala jako anděl. Poděkovala mi a řekla, že jsem jí udělala velkou radost. "Já děkuju vám, ta radost je vzájemná",řekla jsem jí..
Zase jsem potkala anděla. Už vím, že existují. Drží nás nad zemí, když začínáme bez víry klesat..  Vrací nám jistotu, že svět není ještě tak zkažený, že není plný bezohledných sobců, kteří jsou nejen schopni ublížit, ale navíc ještě odjedou bez pomoci zraněnému..
Je to naděje, že taková koncentrace dobra v jednom člověku se musí dědit z generace na generaci - a podle všeho tomu tak i je.. Bohudíky za to.