Vídeňské vánoční trhy

Pokud jste z Prahy nebo z Brna (prý poslední obydlené zatáčky před Vídní), máte to kousek. V pohodě autobusem Student Agency nebo vlakem (jeden se jmenuje Vindobona, což, jak praví Wikipedie, bylo "Starověké římské město Vindobona na území dnešní Vídně").

My jsme se tam chystaly s dcerou loni a vypravily se zrovna v den, kdy uhodily větší mrazy. O trzích jsme slyšely samou chválu. Dokonce najdete na internetu informace v češtině.  Trhů je ve Vídní víc, my jsme byly na třech.

Takže co z dojmů zbylo po roce, chronologicky a chaoticky:

• Přejezd hranice jsme ani moc nezaznamenaly. Na obou stranách stejné obchodní řetězce, stejný nepořádek, nejen za Rakousko-Uherska zvaný Schweinerei. 
• Autobusem Student Agency jsme v pohodě dojely do Vídně a vystoupily před Prátrem, takže už ze zastávky jsme viděly proslulé ruské kolo. Vystoupily jsme a rozkoukaly jsme se, abychom si zapamatovaly, kde to budeme nastupovat, až se budeme vracet. Přesně na stejném místě, kde jsme vystoupily, dokonce, kupodivu, na stejné straně silnice. 
• Předem jsme si zjistily, že bude asi nejlépe koupit si celodenní lístek na metro. To bylo možné bez problémů v automatu, hned vedle zastávky. V metru podle nás není moc dobré značení. Mapy na stanicích ukazují jen několik nejbližších stanic a celá trasa, pro orientaci, nikde vidět nebyla.
• První trh byl za Rathausem, tedy radnicí. Dost velké prostranství, plno, prý 150 stánků. Nebyla tam ale ta upachtěnost a snaha prodat cokoliv, jak to vidím na vánočních trzích v ČR. Zdálo se nám, že obsluha byla slušnější, než je v našem kraji zvykem. Nekoukala z toho pracholačnost. Celkově to bylo víc pohodové a klidné. Samozřejmě o peníze jde, ale je tam větší pohoda. Nejvíc asi slyšíte, všude okolo, češtinu. Ale taky ruštinu (obsluha záchodků). Protože za Rathausem byly dětské atrakce, včetně vláčku, ve kterém děti mohly jezdit, potkávaly jsme dost často školky. Vídeňské děti, alespoň ty, které chodí do školky (a asi mají zaměstnané matky), byly asi z jedné třetiny asijského a černošského původu. Zdálo se nám, že učitelky braly stoicky různé drobné neposlušnosti, že je tolik nerozčilovaly a děti nenapomínaly. V parku, podél cestiček, byly jakési vitríny a v nich vystavené různé zaumné (echt rakouské) betlémy  z celého světa. Rovněž velmi rakouské byly nasvícené stromy  s ozdobami. Jeden s balony, druhý sněhuláky... Bylo  toho až moc na jednom místě. Kromě různých punčů, prodávaných v hrnečcích (některé byly i pěkné) a daly se koupit na památku, jsme ochutnaly místní specialitu, jakési velké červené cukrové jablko, průsvitné a hladké. Narazily jsme na různé rakouské názvy, u kterých jsme si nebyly jisté, co znamenají. Později jsem slyšela v rozhlase, že nějací rakouští spisovatelé chtěli, aby byla rakouština uznána jako úřední jazyk. Za Rathausem jsme byly dopoledne a pak večer, po setmění. To na fasádu Rathausu promítali různé obrazy a byl to zvláštní zážitek.
• Marie-Theresien Platz má to, čemu říkají prospekty vánoční vesnička. Je tam prý 60 stánků. Nás moc nenadchly.
• Trh před zámkem Schoenbrunn zůstal, podle našeho názoru, daleko za Rathausem. Prozkoumaly jsme tam prodejnu suvenýrů. Sisi. Všude Sisi. Různě velká, jak byly různě velké skleničky. Nevím, jestli pila, asi by se jí to zdálo divné, že je právě na skleničkách na alkohol. Jednu malou Sisi, na malém frťánku, jsem si, předraženou, koupila. I když po velkém váhání. Mám takto něco hnusů, kýčů, jako takových zakoupených a hrdě vystavených: z Vídně kromě Sisi máme dřevěné závěsné figurky, patřičně barevné. Jednoho myslivce a jednoho Mozarta. Zatáhnete-li za provázek, který z nich visí,  dveře se vám neotevřou, jako tomu bylo v Červené Karkulce, ale myslivec (nebo Mozart) pokrčí nohy a povyskočí. Také vlastním několik sněžítek (těžítek), ve kterých sněží na Beefeatera v Londýně, na památky v Barceloně (všechny pěkně na jednom místě), na Mont St Michel  se stojánkem na tužky, na kterém, aby toho nebylo málo, je také sv.Michal jako drakobijec. A jednou dostanu i  New York, na který pod sklem sněží. Stačí zatřást koulí.
• Jízdárna se španělskou jezdeckou školou se nám zdála drahá a zbytečná. Smrdělo to nejen tam, ale i na blízkém stanovišti, kde byly k vidění krásné fiakry. Smrdělo to nesnesitelně. I později, už za tmy, kdy fiakry zmizely a stanoviště bylo čerstvě vymyté. Nesmrdělo ale o nic míň. Před jízdárnou stála na soklu s nápisem Mozart pozlacená osůbka. V té zimě, lehce oblečená, vydržela tam jen chvíli.
• Poblíž kavárna Starbucks. Byly jsme v něčem takovém poprvé. Dala se vybrat slušná káva, zákusek a v teple posedět. Opět spousta Čechů. A u přinesené termosky s domácím čajem seděl i místní zákazník. Seděl v klidu a pohodě. Nikdo ho nevyháněl.
• Jak jsme už psala, venku byla zima. Vlhká, lezavá zima. K zastávce autobusu jsme přišly zbytečně brzy.  Chtěly jsme si někde sednout a ohřát se (tím mám na mysli nějakou kavárnu apod.). Prošly jsme asi 300 m široké ulice od Prátru a nikde jsme neviděly jediný podnik podobného druhu. Dokonce jsme byly připravené s povděkem přijmout standardní kávu a teplo McDonalda. Ale žádný poblíž nebyl.
• Takže večer v 19.40 jsme opět před Prátrem, Přijíždí žlutý autobus Student Agency a my, vymrzlé a nabalené jako pumpy, se vracíme domů. Nebylo to špatné, teď po roce nám zůstaly pěkné vzpomínky, kterým se smějeme.

Zkuste.

Třeba nějaké příští Vánoce.