Trochu jiná pohádka

Bylo to den potom, co rozhlas oznámil, že Čína vypustila do kosmu sondu Nefritový králík. Některé země totiž, milé děti, mají za posvátná zvířátka, některé uctívají bohy, některé lidi (tomu se později říká kult osobnosti a může to zakrývat pěkná zvěrstva, kterých by se zvířata nikdy nedopustila), a některé země neuctívají nic, prostě na takové věci, kterým říkají hovadiny, kašlou.

Tak se mi, milé děti, zdál takový sen. Vlastně pohádka.
Ulicí projižděl vozík, na něm se na natažené, na třech místech zavěšené široké plachtě, vystlané kožešinou, rozvaloval králík. S roztaženýma nohama, aby ho větřík sušil a slunce ohřívalo. Plachta byla mírně nakloněná, u nejnižšího bodu s kanálkem. To aby bobky, které vypouštěl, neznečišťovaly jeho kožešinu. Bobky takto klouzaly dolů a kanálkem padaly na ulici. To ovšem Králík nemohl vidět, protože ležel příliš vysoko a plachta, ve které ležel, mu zakrývala výhled. A taky ho to nezajímalo. Nebyl král, byl přece Králík, a na něho se nějaká pravidla chování nevztahovala. Byl ve své zemi, které se říkalo Králíkovství, nejvyšší a tak si mohl dělat, co se mu zlíbilo. A taky si to dělal. Měla ta země, dědičné králíkovství, sice svůj něco jako zákonodárný sněm, Mantra Patlaam, ale to bylo jen jako. Znáte to, milé děti, kdy vaříte z bláta a vody, je to taky jen jako. A potom to taky, jen jako, jíte. Prostě se tak tváříte a všichni okolo vědí, že je to jen jako a hrají tu hru s vámi. A tak to bylo se vším v té zemi. Všechno bylo jen jako. Vlastně ne všechno. Něco bylo tabu (z angl.taboo, nedotknutelné, ale to si, děti, můžete najít na Internetu, pokud umíte číst a zrovna se na Facebooku nevydáváte za někoho jiného). A o něčem se nemluvilo, prostě jen proto, že to nebylo tzv.slušné. Co bylo slušné a co ne, to určoval Mantra Patlaam. A to víte děti, že si to určoval, jak potřeboval. No řekněte, dělali byste to jinak?
Možná že se, milé děti, divíte, že okolo vozíku neblikaly majáčky, nejely hlídky na motorkách, nebyla zastavená ostatní doprava a na střechách okolních domů nestáli ozbrojení králíci-odstřelovači, připravení střílet po každém, kdo udělá nečekaný pohyb. Co je nečekané, určovali oni. Ale milé děti, jsme ve snu. A  tam platí jiná pravidla.
A taky, milé děti, jak řekl Malý princ: Co je důležité, je lidským očím skryté. Takže možná proto nebylo vidět žádnou ostrahu, které byste vy říkali hlídači. Ale jistě tam nějaká byla, Králík si dělal, co chtěl, mohl skoro všechno a tak ho bylo třeba chránit proti odpůrcům svévole (divní lidé, asi závistiví).
Vozík přijel k Mostu Králíka krále. Králík, vzdělaný v historii, jazycích a literatuře, si vzpomněl na to, jak v knize Most Svatého Ludvíka krále v podobné situaci vypuklo zemětřesení a řečený most spadl.  Kdykoliv přejížděl jakýkoliv most, podvědomě se něčeho podobného bál. Ale vozík Most Králíka krále bezpečně přejel a zastavil až za ním. Plachta poklesla a naklonila se, takže mohl pohodlně a důstojně sejít. Skoro vrazil do babičky, která chtěla zastavení využít a právě se chystala přejít ulici. Unešen svou velkomyslností, nabídl jí rámě a převedl ji přes cestu. Bylo to nečekané. Nejen pro davy těsně kolem cesty, protože ty Králíka neviděly. Byli to totiž malí, čerstvě narození, ještě slepí králíčci, které by ani barbaři nejedli. A kožky měli také ještě malé. Měli tam jen provolávat slávu. Králík se blahosklonně sklonil (to zní pěkně legračně, že milé děti, někdo se skloní a asi mu to působí blaho) k nejbližšímu slepému králíčkovi a pohovořil. Prošel davem. Tady jeho cesta skončila. Vešel do Velké Katedrály, aby se tam poklonil památce svých předků a strávil noc rozjímáním.
Od té doby ho nikdo neviděl. Zmizel, jako kdyby se do země propadl. Vlastně vidělo ho hodně králíčků i lidí. Ale protože byl. převlečený, nikdo ho nepoznal. Králík se, totiž, milé děti, rozhodl vyjít mezi lid (tedy vlastně králíky). To je ostatně čin, ke kterému kdysi vyzýval už básník Villon a v písničce Voskovec a Werich. Králíkovi to uvízlo v hlavě takhle: Hej, pane králi, nebuď líný, vem hadry a běž mezi lid. Poznáš, co je v životě bída, ….do smrti nebudeš mít klid. Ostatně život žebráků viděl párkrát v baletu i v opeře. Jednou byl už dokonce za žebráka převlečený. To bylo na maškarním plese. Skrytý za maskou vyslechl pár peprných poznámek. Hodně ho to rozesmálo a užíval si to. Musí to být zábavné a určitě úplne jiné než všechno, co dosud zažil. Převlékl se do tzv.žebráckého a vydal se mezi obyčejné králíky, tzv.plebs. Jeho převlek nebyl úplně jako když tančí žebráka někdo v baletu nebo zpívá v opeře, ale nebyl to ani pravý žebrák. Bylo to čistě vyprané, jen nevyžehlené. Neměl úplně představu, jak takový skutečný žebrák vypadá. Prostě vypadal jen jako někdo, kdo skončil na ulici teprve nedávno a nestačil se ještě ušpinit. A byl první z králů a králíků, kdo to udělal. A brzy zjistil, proč byl první.
Byl ale jištěn svým Spin Doctorem (to si děti najděte na Internetu, pokud už umíte číst). Ten mu v době vlády pomáhal odrážet útoky nepřejících chudáků. A vytvářel kolem něho oblak výmyslů, polopravd a lží. Tak tomu říkali Králíkovi nepřátelé. Ve skutečnosti to bylo úplne obyčejné PR (Public Relations, něco jako vztahy s veřejností). Můj otec by takovým lidem říkal Oblbováci, ale on žil v jiné době a tehdy se nevyskytovali. Nebo byli, jako všechno důležité, lidským (i králičím) očím skrytí.
A teď ten Spin Doctor (v angličtině by se tak psal, protože to byl jeho titul, s oběma písmeny velkými). Znalosti a nejlepší z nich pochází z toho daleka, kde se používá angličtina. Nevím, jestli jako mateřský jazyk nebo Lingua franca. To si, milé děti, taky najděte, aspoň vás ta pohádka bude víc bavit, budete mít další důvod použít svůj oblíbený Internet (pokud tedy už umíte číst. S tím současně se učí psaní, ne vždy pak porozumění textu). Králíci mluvili jazykem zvaným Lingua Rabbita. To rabbit on  znamená v angličtině žvanit, mlít/mlátit pantem, nedat hubě pokoj, brebentit. Tak si asi dovedete představit, že ta Lingua Rabbita asi byl jazyk s dost velkou slovní zásobou. Jinak by spousta králíků umřela nudou, kdyby pořád používali ta samá slova, kdy už tak moc mluvili.
Králík tedy vyšel mezi lid. Tak se to říká, lid. Ale tady by se vlastně mělo mluvit o králících. Jeho zmizení vysvětlil onen Spin Doctor. Řekl, že se Králík ve Velké Katedrále nachladil, dostal zápal plic a zemřel. Pohřeb žehem následoval brzy po té zprávě a tak to vypadalo, že na Králíka zapomenou stejně rychle jako na všechny jeho předchůdce.
Taky ho ten divný doktor jistil penězi, když Králík potřeboval založit (jako my, milé děti, jako my. Byl to jen Králík. Ne král. Tomu by se to nestalo). Taky mu ten Spin Doctor později pomohl tzv.známostmi, když se Králík potřeboval dostat do jiného prostředí. Neboť bez styků bylo možné v té části světa zahynout. Králíci se pohybovali v uzavřených vrstvách, tzv. rastách, které se mezi sebou nemísily společensky, tedy skoro ani nijak jinak. Proniknout do vyšší vrstvy bylo těžké  až nemožné. Pohyb společenskými vrtvami směrem dolů, tzv. propad, byl naproti tomu velmi snadný, rychlý a tzv.nevratný (vzdělanci by řekli ireverzibilní). A končil právě tím bezdomovectvím. Rozdíl mezi bezdomovcem a žebrákem Králík nedělal. To pochopil až později, na vlastní kůži.
To zmizení bylo neobvyklé a tedy i nečekané. A nikdo neví, proč to Králík udělal. Nebyl prostě Homo Economicus, milé děti. To je takový konstrukt člověka, který se rozhoduje vždycky jen racionálně (tak, jak si jeho konstruktéři představují, že je to racionálně). Ale skuteční, ekonomiky neznalí lidé (i někteří ekonomové, milé děti), se často rozhodují úplne jinak. Na základě emocí, s čímž tento konstrukt nepočítal.
A tady je pro dnešek konec, milé děti. Jestli se vám pohádka líbila, někdy příště na shledanou. Jestli ne, čtěte jiné pohádky.
Tak dobrou noc, milé děti.