Trochu jiná pohádka_3 (Noc na parkovišti)

Takže v tom Králíkovství to vypadalo divně. Pytlíkovali to tam jak se dalo, od pankejtu k pankejtu. Kdyby takhle stavěli věž, nedrželo by to pohromadě. Bylo by to z různých materiálů, jednou by se věž nakláněla moc na jednu stranu. A tak by se další kus stavěl víc na opačnou stranu. Aby to drželo nějakej balanc. ''Velký překážkový terénní běh za neznámým cílem.'' popsal kdysi jistý Jules Ferry hon za koloniemi. Ale myslím, že to platí i pro spoustu jiných činností. Králíkům se někdy zdálo, že si tady otevřel pobočku nějaký lunatic asylum, jak se taky hezky anglicky říká blázinci.

Králík tedy odešel. Ale nevěděl, kde bude pobývat. Potkával různé králíky a ti se mu smáli. Ne jako Králíkovi, nikdo ho nepoznal. Nebo to nikdo nedával najevo, vyznejte se v poddaných! Málokdo, kromě sloužících a dvořanů, ho někdy viděl ve skutečnosti. Znali ho jen z karikatur. Nebo z oficiálních portrétů, a to víte děti, co dokáže už jen Photoshop! Pro jistotu ale svěsil uši, takže vypadal, že se stydí. Měl tedy kulatější tvář.

Byl široko daleko jediný oblečený králík. Asi jeho garderobiérka koukala moc na televizi, kde právě vysílali nekonečný seriál Láska kvete v každém sadu. Možná mu takhle poslala nějaký škodolibý vzkaz. Podobně jako autoři těch hnusných pamfletů a obrázků.

To, že vystupuje jako bezdomovec, to věděl jen on. Zatím jeho divadélka sledovali jen sloužící a dvořani. Sledovali je shovívavě. Králík to nevnímal. Zajímal se jen o sebe.

Králík se tedy rozhodl, že takhle ne. Především žádné oblečení. Králíci se neoblékají. Ani to nevěděl. Ze svého vozítka, kterým se jedině pohyboval po králičím světě, nic neviděl. A teď ho bolely nožky, kterým se říká běhy. Ale on je na běhání dávno nepoužíval. Ale jistě je měl, hrozně ho totiž bolely.

Asi se, milé děti, divíte, jak mohl panovat, když nic nevěděl o těch, kterým panuje. Až budete starší, milé děti, poznáte, že to vůbec není na závadu. Aspoň ti, kdo takhle vládnou, si to myslí.

Dobloudil k parkovišti. Tady bylo zídkou ohrazené místo. Z jedné strany jakási budka elektrorozvodny nebo kýho ďasa. Místo, kam se chodí čůrat . K radosti těch, co bydlí okolo. Taky bobky tam byly. Prostě si králíci nedělali násilí. Když měli potřebu, klidně i na veřejnosti, zvedli nožku a vymočili se. Neveselé místo.

Nějací králíci seděli a leželi na nízké zídce, pokuřovali a bavili se. Králík šel blíž, snažil se přidat ke skupině. Prostě nebyl zvyklý, když ho někdo ignoroval. Ale nikdo neměl zájem se s ním bavit, dávali mu najevo, že je vetřelec. Znáte to, milé děti, určitě se vám něco podobného už taky stalo. Jako dřív bylo Králíkovi jedno, co dělají jeho poddaní, tak teď bylo poddaným jedno, co dělá ten divnej králík. A nemuseli ani vědět, že jde o Králíka. Oni ho nechtěli slyšet. Nepotřebovali ho. A on neměl nic, čím by jejich ignoranci změnil. To byla zase jejich moc. A dávali mu ji patřičně najevo.

Začal se potit, nevěděl, jak reagovat. Tohle se mu ještě nestalo. Chtěl si setřít pot, hmátl si tlapkou na tvář. Ale bobek, který se zachytil v tlapce, se mu rozmázl po tváři. A blízko nosu; pořád to cítil. Celé osazenstvo zídky se začalo smát.

Tady, milé děti, možná byla vinná Králíkova blahosklonnost. Prostě pořád dával najevo, že je víc než ostatní. A to nesnáší ani králíci ani lidi; nesnáší to tedy ani bezdomovci, kteří jsou taky lidi, i když někteří z nich hodně smrdí. Někteří až nelidsky. A což teprve králíci!
Milé děti, to, že skončíte špatne, neznamená vždycky, že jste neschopní. Svět není spravedlivý. Už biblický Job to zjistil na vlastní kůži. Ve zkratce to taky říká i vtip o muži, který přišel o dům, ženu, děti, veškerý majetek. Zvedne ruce k nebi a volá: Za co? A shora se ozve: Prostě mě tak nějak SRŠ (polygloti občas mluví i králičí řečí, aby nemuseli mluvit sprostě). Takže tak, milé děti, ne všechno je zasloužený trest. Občas se toho nakupí víc, než se dá v daném čase zvládnout.
Bylo mu zima, začalo drobně pršet a stmívalo se. Měl hlad, nevěděl, že ostatní králíci by takové problémy neměli. Jedli by trávu a ostatní zelené rostliny. I ve středu města bylo dost zeleně na to, aby se zahnal hlad. Ale to on nevěděl. Králíci (ne-dvorští), měli, samozřejmě, znalosti, které se týkaly jídla. Co jíst, co je nepoživatelné nebo dokonce jedovaté. Součástí jeho výchovy bylo tyhle znalosti potlačit. Byly považované za plebejské, Teď, když byl odkázan jen na sebe, to mohlo být nebezpečné. Navíc byl bez  personálu, který plnil jeho přání dřív, než cokoliv řekl. Vytvářeli tedy svět, který se bez nich nemohl obejít. A snažili se tedy, aby to vydrželo co nejdéle.
U budky bylo teplo, zalezl do rohu. Nemohl usnout a hlavou se mu honily myšlenky na to, jak dál. Tohle se tedy nepovedlo. Byl z toho smutný i naštvaný. Tohle bylo totální fiasko. Ale vracet se nechtěl. Že by něco takového jeho dvořaní předvídali a nechali ho? Aby se ukázalo, jak je mimo? Co teď? Má tu zůstat? Má se vrátit? Nebudou si o něm na dvoře myslet, že je srab? Co by dal za to, kdyby mu někdo, komu mohl věřit, poradil. Nebyl zvyklý samostatnému životu.  
Tohle všechno se mu honilo hlavou. Vzpomněl si na ukolébavku, kterou mu chůva zpívala na dobrou noc:
V té králičí noře,/
světlo svítí spoře,/
slyšíš šumot moře,/
mizí každé hoře,/...
a na další si už nevzpomíná. A zdá se mu, že padá po zádech do vody a něčí velká náruč ho zachytí. Začal pravidelně oddechovat a chrupkat.
To je, milé děti, pro dnešek konec. Králík měl pocit, že nic horšího se mu nemohlo stát. Ale to jen proto, že nikdy sám nevystrčil nos z domu. Čekaly ho různé další zážitky. O tom zase někdy příště. Zatím poslouchejte Červenou Karkulku, čtěte příbalové letáky léků a návody k použití. Něco z toho vám může zachránit život.  Nebo poslouchejte projevy pana prezidenta. Jak kdysi řekl americký prezident Calvin Coolidge: ''Inspirace přichází vždycky shora.'' Ale z jakého shora se necháte inspirovat, to už je na vás.