RETRO: Zaniklé bufety a další osvěžovny

Silně subjektivní příspěvek k historii všedního dne. Asi sedmdesátá a osmdesátá léta 20.století. Bufety, mléčné bary, Konibar a další. Všechno mělo své speciality, kvůli kterým tam lidi chodili. Dobroty, kterým jsme říkali ňamky  a ňamesy. Většina těch podniků neměla, kromě nápisu Bufet, Mléčný bar apod., žádný název. Nebo pokud ho měla, byl ten lidový úplně jiný, přiléhavější a obvykle jediný používaný. Myslím, že všechny patřily pod RaJ (Restaurace a Jídelny). Ne TRestaurace a jidelny, jak jsem se před chvílí překlepla. Nebo dokonce TRest-a-urace, jak mě posléze napadlo.

Enrico Maltoni s částí své sbírkyPublicato da Beverfood su 22/6/2009 (5093 Letto)

Bufet v Pardubicích, hned vedle tehdejší VŠCHT (Vysoká škola chemickotechnologická), dnes Univerzita Pardubice. Říkali jsem mu U šoférů, název ale myslím žádný neměl. Dalo se tam odskočit přímo z laboratoří, v bílém plášti. Řekli jste sousedovi, kdyby vás někdo hledal,  přešli jste dvůr uvnitř školy, otevřeli velká vrata na ulici, zahnuli doleva. Byla to levná hospoda, chodilo se tam hlavně na pivo. 

Populární v 60. a 70.letech byly mléčné  bary. Tedy bary- žádný alkohol se tam nepodával, jen mléčné nápoje (mléko, teplé mléko, kakao, bílá káva) a k tomu pečivo. Ale především oblíbené Smaženky. Na plátku bílé veky tam bylo usmažené cosi, po jehož původu jsme nikdy nepátrali. Nahoře trochu cibulky. Bylo to výborné, právě to pokrylo plátek veky. Cena dostupná, myslím 3,20 Kčs (tehdy ještě korun československých). Někdo nostalgicky vzpomíná na růžové jahodové koktejly ve vysokých sklenicích. Jahody rozmixované v mléce. 

Konibar v Teplicích. Opět, žádný bar, malý bufet. Pokud měl nějaký název, tak se nepoužíval. Prostě  se mu říkalo Konibar. Prodával se tam ohřátý koňský kabanos, výborný, mohli jste k tomu dostat spoustu hořčice. Vždycky jsme se těšili, až pojedeme přes Teplice, že do Konibaru zajdeme. 

Bufet Vindobona v centru Karlových Varú. Bufet všech bufetů. Přízemí rohové budovy. Na nejvyšším místě křižovatky ulic, proti bývalému Skleněnému paláci. Nyní drogerie. Koupili jste si, zaplatili a odnesli jídlo ke stolu. Jakási persona tam sbírala nádobí. 

Chodila  jsem tam na rybí salát. Byla jsem ho schopná jíst každý den. Nevím, co do toho míchali, ale bylo to asi tak návykové, jako vietnamské polévky. (Glutaman sodný pod názvem Glutasol se prodával už tehdy). Salát si tam dělali sami, byl čerstvý. V jakési kořeněné majonéze spousta rybích kusů. A na ta kvanta, co jsem ho spořádala, mi, kupodivu, nikdy nebylo špatně. Okolo roku 1976 stál myslím 1,90 Kčs 10 deka. 

Vindobona byla prakticky dlouhá místnost (asi 20 m), šířka vnitřního prostoru pro zákazníky asi 5m. Jen minimálně členěná jakýmisi výklenky.  Osvětlená velkými výlohovými okny po pravé straně a na konci bufetu. Ve vstupní části, po pravé straně, kolmo k průchozímu volnému prostoru, stolky, kde se dalo jíst na stojáka. Stolky byly vysoké, jako barové, každý pro cca 4 lidi, s vínově červenou deskou nahoře. Docela domyšlené; pod místem na jídlo byla odkládací plocha na tašky. Směrem ode dveří byly, po celé levé straně, jednotlivé prodejní pulty, kde se také ihned platilo. Počínaje vchodem, byly to: Teplé nápoje, s masivním kávovarem. V mých vzpomínkách to je opravdu masivní kus, něco jako malá lesklá fabrika, ze které pořád slabě unikala pára. Nesrovnatelný s dnešními profesionálními kávovary. Asi nejblíž mé vzpomínce je ten vpravo na přiložené fotografii historických kávovarů Enrico Maltoniho. (Ostatně jeho kolekce stojí za shlédnutí na http://www.espressomadeinitaly.com/en/mostra/galleria.asp). Vedle, směrem do hloubi bufetu, byl pult se zákusky. Výborné a levné laskonky. Následovalo něco jako výklenek, kde se vlevo prodávaly ohřáté uzeniny, vpravo stálo několik vysokých jídelních stolků. Další část byla širší a stolky byly uprostřed, prodejní pulty po levé i pravé straně. Vlevo bramboráky, různé placky apod. Vedle ostrůvek - vyvýšená pokladna teplých hotových jídel. Zaplatili jste, dostali lístek a prošli za pokladnu k výdeji teplých jídel. Nad pokladnou velká tabule se seznamem jídel a cenami na  zasunovacích destičkách, vše v sololitu a hobře. Celé místnosti vévodil výčep na konci. Za ním velká okna. Vpravo saláty vlastní výroby, obložené chlebíčky. Pamatuju si, že toho bylo dost, velký výběr. A protože tam byl čilý pohyb, nemuseli jste se bát. I když ... Kdybych viděla místo, kde se to všechno připravovalo, možná bych názor změnila. 

Štamgasti se tu setkávali každý den, bavili se spolu, ale něvěděli o sobě ani základní věci. Asi byla ta debata mimoběžná, prakticky dva monology. I Vindobona měla své zajímavé figurky. 

Jisté riziko spočívalo v tom, když jste si kupovali více druhů jídla najednou nebo k jídlu chtěli také pití. Pokud jste si koupené položili na stolek, rizikový byl moment odchodu. A doba, kdy čerstvě donesené a lehkomyslně opuštěné jídlo nebo pití bylo ponecháno bez dozoru. Opuštěná celá porce nebo nedojedený zbytek jídla nebo pití (u piva tzv. dojížďák), byl, ještě než bylo odklizeno nádobí, zkonzumován. Opatrné rozhlédnutí, přístup ke stolku a konzumace. To nešlo náhodně, na to se muselo číhat, protože pomocná síla na odklízení se objevovala nečekaně. Zažila jsem sice, že někdo přišel a zeptal se, jestli je jídlo vedle mě volné. To se mi stalo snad dvakrát. Pověstnou otázku Je to zelíčko volné? jsem ale neslyšela.

Zkuste si pak představit, že se jako platící zákazník vracíte ke stolku, kde vaše jídlo už někdo jí. Co byste asi udělali. Tady platilo, stejně jako u nemocí: Nejúčinnější a nejlevnější je prevence. Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Napsal Jan Neruda.

Vzpomínám si, jak jsme doma jednou při nějaké větší rodinné sešlosti povídali. Švagr se pohyboval po centru města a tam se taky stravoval. Vindobonu a její zvyky znal. Vykládal nějaké zážitky. Moje matka říká: No vidíš, já jsem si tam dala párek. A přišla nějaká ženská, stoupla si naproti mně ke stolku, sáhla si do pusy, vytáhla umělý zuby a položila je na stůl. To jsem odešla. A když to tak povídáš, teprve teď jsem si uvědomila, že před sebou neměla žádný jídlo. 

...

A pak jste vyšli z tepla a páry bufetu ven.

A tam zuřila vědeckotechnická revoluce :-)

Nebo se o ní, aspoň v tzv. sdělovacích prostředcích, pořád mluvilo a psalo.