Retro: Tak vůbec

Milé děti, asi byste nevěřily tomu, že byly doby, kdy nebyly žádné jiné karty než hrací. Na žolíky, kanastu a tak. Výplatu si každý přinesl domů, protože asi všichni byli zaměstnanci státu a všichni měli výplaty, dokonce přibližně ve stejnou dobu. Ale nikomu se neříkalo socka; prostě proto, že to slovo neexistovalo. A taky na tom skoro všichni byli stejně. Nebo to tak aspoň zvenku vypadalo.

A neměli  platební karty. Peníze si každý ukládal někde doma. Ti bohatší, co měli domy, měli někdy i  malé trezory zabudované ve zdi. To můžete občas vidět ve starých filmech. Nebyly žádné běžné účty, podnikatelské účty, … Banky v dnešním slova smyslu, i pro občany, nebyly. Byly spořitelny, kde jste si mohli ukládat peníze na vkladní knížku. Pokud jste si chtěli peníze zajistit, byly tzv. Vkladní knížky na heslo. A bylo těch vkladních knížek asi dost. Asi před rokem oznámila Česká spořitelna, že z nevybraných vkladů v celkové výši cca 1 miliardy zřídila nadaci a platí z ní pomůcky na školní vyučování. Platilo se všechno hotově, jak byste dnes řekli cash. Nemuseli jste se rozčilovat nad bankovními poplatky. Aby na ně zůstalo dost peněz na účtu. Ale když se platil nájem, protože většina lidí bydlela v nájemních bytech, museli jste stát fronty na poště. Protože peníze se posílaly poštou, takzvanými složenkami. Ty nebyly složené, byl to pruh potištěného papíru asi 25x10 cm. A na ten jste museli napsat kolik posíláte, kde bydlíte. A potom všechna potřebná data toho, komu peníze posíláte. A to všechno 2x, protože jeden kus složenky zůstal poště, jeden vám.

A nebyly ani žádné kreditní karty. Ale ono se tak moc nenakupovalo jako dnes. Pokud se kupovaly nové věci, tak proto, že staré už byly rozbité. Odrané a tak. Jedna naše spolužačka na střední škole, v malém městě (ano, říkalo se v, ne jako dnes na malém městě), nosila tzv. poslední módu. Taky se tomu říkalo poslední výkřik módy, asi z francouzskéhod dernier cri, protože poslední móda přicházela z Paříže. Bylo to pro nás podivné oblečení a když jsme se jí ptali To se ti líbí, řekla Ne, ale to je móda. Měla jméno, které se už dnes dětem nedává: Jana. Byla chytrá a daleko to dotáhla. Bez ironie. Mí spolužáci měli vůbec jména divná: hodně Jana, často Věra, Jaroslav, František, Antonín, jeden Štěpán. Ale zase se  k takovým jménům lidé vrací. Ono se podle jmen dá trochu poznat. jak starý asi člověk je.

A nebyly ani počítače, na kterých většina lidí vůbec nepočítá, ale dělá něco úplně jiného. Nemluvilo se o orální historii ani o orálním sexu. A pokud jste se dívali na nějaké porno, bylo to asi to, čemu by se dnes říkalo soft. Dnes by to bylo asi dost legrační a primitivní. Ale to vlastně pro děti není, nebo jen tajně. Dokonce by se tam mluvilo, cizími jazyky, ale moc velkou slovní zásobu byste k tomu nepotřebovali. Takže I proto by vám to rodiče  zakazovali.