RETRO: Co taky patřilo ke škole /2

Silně subjektivní příspěvek k historii všedního dne. Zhruba konec 50. a první polovina 60. let. Ze vzpomínek obráběného. Na základní škole začala civilní obrana (CO), pochodová cvičení (zvaná pochoďáky), dílny, pozemky, šití, vaření. Na střední škole praxe. 

Civilní obrana - chodili jsme do krytů, seznamovali se s tím, jak to tam vypadá a jak se tam chovat. Učili jsme se  nasazování plynových masek, střelbu  ze vzduchovky. Učili jsme se, jaké jsou druhy poplachů a jak se chovat v případě atomového výbuchu (lehnout si obličejem k zemi, nohama směrem k výbuchu, ruce založit za hlavou). Ale pokud byste to chtěli použít, raději si to ověřte :-)

Pochodové cvičení se konalo tak jednou za půl roku. Místo školy. Vybaveni chlebníky (batohy, co se nosily na pošťáka) se svačinou, pitím a pláštěnkou jsme vyrazili na pěší výlet. Smyslem zřejmě bylo nacvičit přesun v případě napadení a nutné evakuace.   

Dílny, pozemky, šití (měli kluci a holky asi v 8.a 9. třídě) a vaření (měly, myslím, jen holky)

• Probíhalo to ve školní dílně, v nějakém bočním traktu školy.
• Učili jsme se základní opracování dřeva (řezání, hrubé a jemné opracování dřeva rašplí a pilníkem). Kov si napamatuju, zřejmě to bylo nebezpečnější)
• Práce na pozemku byl název předmětu. Patřila tam příprava pozemku (rytí, setí, pletí, něco, co už nevím, jsme pěstovali)
• Šití a zašívání. Učili jsme se obrubovat látku, přišívat knoflíky, zašívat (!) ponožky- to se, milé děti, přinesl z domova hříbek, děravá ponožka, štepovačka (několikapramenná měkká nit), jehla a nůžky. A už jsme se učili štepovat. Ponožky se nevyhazovaly a protože byly jen z přírodních (nekonopných) materiálů, prodřely se snadno.
• Učily jsem se vařit, na závěr jsme si prostřely pěkně stůl a uvařené snědly. Moc jsme se toho nenaučily, pamatuju jen jakousi polévku a osmaženou housku do ní.  

Na střední škole byla součástí vyučování tzv. praxe. 

Chodila jsem na Střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ). Něco jako dnešní gymnázium. S povinnou maturitou z matematiky, češtiny, ruštiny a jednoho volitelného předmětu, Matematiku jsme měli takovou, že byla dobrým základem pro technické vysoké školy.

My jsme měli zemědělskou praxi. Protože v našem sousedství byl ÚKZUZ (Ústřední kontrolní a zásobovací ústav zemědělský), chodili jsme tam, myslím, jednou za 14 dní, na celý den. Dělali jsme tak otravné a duchamorné činnosti jako pletí lnu (pěstovalo se několik odrůd, každá na asi metr širokém a asi 5 m dlouhém záhonku). A taky tam bylo větší produkční lněné pole. 

Se lnem bylo hodně práce. My jsme posečený len na poli obraceli (nechával se venku, aby byl na slunci a v rose a snadněji se později lámal), později jsme len sbírali a vlákna lámali, vyčesávali z nich dřevnaté kousky. Bylo to nejen nudné, ale hodně se při tom prášilo.

Nudu a jednotvárnost jsme zaháněli dramatizací Erbenovy Kytice. S důrazem na dlouhé samohlásky a s doplněním pantomimou, velmi dramatickou (obezřetné, pomalé  pohyby polednice). Zvlášť oblíbená byla Polednice, a v ní verše "Poledne v tom okamženííí, táááta přijde z roboty, a mně stydne u vaření, pro tebe, ty zlobo, ty..." (matka vztekle hrozí). Mlč! Hle husar a kočárek/ hrej si! - tu máš kohouta!/ Než kohout, vůz i husárek /bouch, bác! letí do kouta .Objeví se polednice  "Malááá, hnědááá, tváááře divééé, / pod plachetkou osoba; / o berličce, hnáááty křivééé, hlas - vichřice podoba! ."  Zde následovala pantomimická parodie nám všem známé, neoblíbené babky.
 " Ke stolu se plííží tiše polednice jako stííín. Matka hrůůůzou sotva dýýýše, dííítě chopíííc na svůj klín... Polednice blíííž se plííížííí, blíííž a už je vzááápětí. // Už vztahuje po něm ruku,/ matka tisknouc ramena /Pro Kristovu drahou muku / klesááá smyslů zbavena." Pomalý, tragickým hlasem pronášený text. 

Byla to doba, kdy

• Televizní vysílání bylo v začátcích (v ČSR pravidelně od 25. února 1954). Blíže viz na mém blogu  Retro: Televize. Když ještě nebylo kam přepínat 
• Samozřejmě nebyly počítače, Internet, MP 3,... Někdy myslím začátkem 60.let se začínaly objevovat kotoučové magnetofony v domácnostech. Nekupovaly se pro mládež. Nebyly běžné. Běžná byla tranzistorová rádia. Frajeři chodili s tranzistorem na rameni, jednou rukou ho přidržovali a hlasitě vyhrávali do okolí. 
• Mobily nebyly, ani pevné telefony nebyly zdaleka běžné. 

A přesto, milé děti, nuda to nebyla.