Fotka by stačila/5. Proč to vlastně píšu?

V ústavě je sice rovnost práv deklarovaná, ale praxe je jiná. K soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek. (Dozvídají se prý hned na první přednášce studenti práv). Spravedlnost tedy zůstává na lidech.  

Protože se mi zdá, že největší skupina těch, kteří jsou vylučováni, nekřičí. A přitom přispívají státnímu rozpočtu víc než ti křičící; mají předpoklady, vzdělání, schopnosti a někdy i chuť. Nevyhýbají se povinnostem. Jen ta ŠANCE / PŘÍLEŽITOST / MOŽNOST se uplatnit jim chybí. Což nemají ŠANCI ovlivnit. Nerozhodují.

Na začátku jsou gatekeepers (strážní, vrátní, závoráři), já říkám držitelé bran. Prostě všichni, “ ti u brány nějaké profese, u kterých se předpokládá, že budou rozlišovat – vybírat, kdo projde a kdo ne”,  jak to definuje Malcolm Gladwell (můj překlad, [9], str.332). Ti dávaji šanci/příležitost/možnostŠANCI / PŘÍLEŽITOST/ MOŽNOST. I ženám.

Nedovedu si představit, jak asi by hledali u nás práci cizinci. Jako to, jinde, dělaly dvě mé sestry, které emigrovaly, jedna do Německa a jedna do USA. Tady je tolik zábran, že lituju všechny, kdo hledají práci. Jakoukoli. A nemusí být ani cizinci.

• Mé sestry začínaly  na pomocných pozicích, neznaly ani dobře jazyk. A dopracovaly se takové životní úrovně, jaké by tady nedosáhly.
• Spolužačka mé dcery odešla do USA za svým otcem. Vystudovala tam, úplně jiný obor než začala tady. Má slušný plat, díky kterému bez problémů zaplatila hlídání pro své (postupně) dvě děti, takže nemusela odejít nadlouho z práce a získala si slušné pracovní postavení. Dobře placené. To je ten rozdíl, který je vidět.

Autoritativní. To  je asi to správné slovo. Na anglickém vysílání rádia BBC World 25.3.2014 jakýsi muž mluvil o Brazilii. Autoritativnost je hluboce zakořeněná v celé společnosti – rodině, vzdělání, akademickém životě. Říkám si: Ano, i u nás.  A redukujme jejich počet, soudruzi, redukujme (sarcasm). Až zbude ta jediná  autorita, naše sluníčko, car. A rozhodovat bude o všem. Jedině on. Jedině on ví, jak na to. Nebo si to myslí a nikdo mu účinně neodporuje.

Abych definovala pojmy, cituji [2]: “autoritativní – mající autoritu, založený na ní...rozhodující, ... hodnověrný, spolehlivý … autorita – 1. všeobecně uznávaná vážnost, vliv 2. obecně uznávaný znalec, odborník, vlivný činitel.”

Myslím, že to má blízko k byrokracii a diktatuře. Prostě máme se o koho opřít, nemusíme myslet sami, rozhodnutí je na autoritě. Ze začátku spíš otcovské než jaké jiné.

Proč vylučovat ženy, když už dosáhly stejného vzdělání (jako muži v daném oboru)? Asi se liší praxí. U nás je silně zakomponováno, na co se ženy hodí a na co ne. A pak se tedy liší nástup a průběh praxe už na začátku. Na konci často diametrálně.

• Když nenajdete práci v oboru na začátku, nenajdete ji možná vůbec (historie a mezery v ní jsou u nás nad jiné důležité; mezery v praxi jsou nepochopitelné). A pokud nenajdete ani řadovou funkci, na vyšší se nedostanete (pořád mluvím o ženách). Stačí pozdržet a pak budete starý/stará pro danou firmu, práci, … A budete vysvětlovat mezery, zdržení, …, které jste nemohli nijak ovlivnit.
• Pokud vezmete práci jakoukoliv, protože prostě potřebujete peníze, může se vám stát, že se z podobných druhů prací už nevybabráte. Je to něco jako špatná adresa. Historie musí být pěkně hladká, bez mezer a zádrhelů. Tendence jasně vzestupná (sarcasm).
• Zeny se uvažují až jako volba z nouze. Když nejsou kandidáti muži. Pokud se vůbec uvažují a neřekne se, že nejsou lidi. Nedávný výběr ministra práce a sociálních věcí: Muž nemohl, nastalo druhé kolo výběru. Pan Sobotka konstatoval, že má na výběr dost schopných žen. K čemuž by zřejmě nedospěl, kdyby šlo v prvním kole vše hladce. Pan Sobotka k tomu byl možná donucen. Třeba tím, že ANO navrhlo do vlády dvě ženy, ČSSD žádnou. U skrytějších výběrů, kde není podobný tlak, se nic měnit nemusí.

Cítím silnou nevraživost společnosti vůči ženám (v jiných než tradičních rolích) a starým lidem, což jsou početně asi nejsilnější skupiny. Co do počtu, zdaleka ne co do podílu na rozhodování, příjmech a všech možných benefitech.

• Řeší se vylučování různých skupin, různě velkých. Mluví se o menšinách. Žen je cca 50% populace. Což je počet, kterého žádná jiná skupina, o které se mluví jako o vyloučené, nedosahuje. A jejich příspěvek do státního rozpočtu je asi ze všech vylučovaných skupin největší. Ale ŠANCE  / PŘÍLEŽITOSTI / MOŽNOSTI se pro ženy nemění. No, pravda, mění. Nadnárodní firmy mají většinou politiku rovných šancí deklarovanou. Ve většině ostatních to řeší každý podle svých vlastních standardů. Jako kdyby byl stát sám o sobě. Je to vylučování frustrující, ale vadí asi jen těm ženám. A když už se kašle na ně, mělo by stát zajímat, aby se rodili noví daňoví poplatníci. A za téhle situace do toho moc chuti, zvláště vzdělanější ženy, nebudou mít.
• Na rádiu BBC jsem slyšela nějakého muže, Srba, říkat: Když se podíváte do očí ženě, je to flirt. Když se podíváte do očí muži, je to konfrontace. A to je asi přístup mužů obecně.  Proto si nevědí rady se staršími ženami. I když režisér Jiří Menzel kdesi říkal, že muži se předvádí před ženami, I kdyby těm ženám bylo 80 let. To jen tak na okraj.
• Ženy jsou pro muže viditelné a užitečné. Když  vaří, perou,  uklízí, starají se o ty ukřičené tvory, se kterými sdílí muži  domácnost. Nebo jsou dráždivě polonahé nebo jednoznačně nahé. Jinak je moc nevnímají.
• Ženy nekřičí ve veřejném prostoru. Nekřičí; ani moc nemluví. Možná proto musí o to víc mluvit doma.
• A zatím se tedy řeší problémy těch, kdo křičí.
• A z nich opět nejdřív těch, kdo křičí nejhlasitěji a nejdéle. Záchranáři mají prý zásadu nejdřív zachraňovat ty, kdo jsou tiší. Ti mají těžká zranění, jsou v bezvědomí apod. Nejsem lékař, ale zdá se mi ta zásada rozumná.
• Ženy jsou většinou vděční zaměstnanci a váží si šance. Protože vědí, jak těžko najdou jakoukoliv práci:
• Svobodné ženy hledají práci těžko (budou mít děti).
• Po narození dětí ještě hůř (mají děti; navíc často nemají praxi).
• A pak, nepozorovaně, přijde doba, kdy už nejsou perspektivní (pokud někdy vůbec byly). A práci hledají ještě hůř.
• S věkem se situace zhoršuje, přičemž nikdy není stejná jako pro muže. U mužů otázka výchovy dětí nehraje roli a nikdo nespekuluje, jestli 16 leté dítě potřebuje, a nakolik, denní přítomnost otce. U matek ano. To jsem zažila kdysi při výběrovém řízení. Otázka byla řečnická. Odpověděla si druhá strana sama.
• Některé firmy vděčí za svůj rychlý růst a prosperitu právě ženám. Jejich schopnostem a jejich velmi nízkým platům. Průměrné platy v ČR, muži/ženy, v tisících korun, podle vzdělání: ZŠ 18/12, SŠ 26/20, VŠ a postgraduální studium 45/32. … Do 30 let jsou platy skoro stejné. S přibývajícím věkem se rozdíl platů mezi muži a ženami zvětšuje. (Parafrázuji, z vysílání Studia Zet, Radio BBC, 27.11.2013 a … 4.3.2014). Pokud znáte jiná čísla, pak asi byly jiné výchozí soubory.

Citovaná literatura:

[2] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Studentské vydání, Academia 2010

[9] Gladwell Maxwell, What the Dog Saw and Other Adventures, Penguin Books 2010, str. 332

Pokračování příště. To be continued.