Fotka by stačila/3. O vylučování jinde

O vylučování. Trochu zpět v čase. Trochu mimo v prostoru. Trochu jinak ve způsobu.

Nevím, jestli vývoj jde pomalu dopředu celosvětově. U nás se mi zdá, že se stav mnoha věcí vrátil zpátky. Na začátek šedesátých let, pokud jde o zapojení žen do života mimo domácnost. Ale přece jen, posuďte; jsme trochu dál, dokonce o dost dál než v 19.století:

• “Roku 1955 vyřešil Německý fotbalový svaz (DFB) diskusi o ženské otázce ve fotbale všeobecným zákazem. Prohlásil, že 'v boji o míč mizí ženský půvab, tělo a duše se nevyhnutelně poškozují a vystavování těla odporuje slušnosti a kazí dobré chování'. Pionýrský slib, že jsem tenhle citát neukradl u Mahmúda Ahmadínežáda. Teprve roku 1970 dovolil DFB ženám znovu hrát fotbal.” Franz Schindler, bohemista, žije ve Frankfurtu, v LN, v článku (bohužel v mém archivu nedatovaný) Žádám ženský fotbal pro muže
• “V roce 1877 se časopis British Medical Journal zapletl do vleklé polemiky kolem teze, že šunka, kterou vyudí žena v době menstruace, se zkazí. Jeden dopisovatel se domníval, že celý problém 'by se dal vyřešit experimentem, který by proběhl v blázincích nebo věznicících pod dohledem úředního lékaře'.” [11] , str.235.  
• Jakýsi Dr.Andrew Bell, Angličan, zastánce “pokrokových” názorů v oblasti vzdělávání, ještě na začátku 19.století v jedné ze svých knih napsal:“Nepočítá se s tím, že by se chudinské děti učily psát a počítat, natožpak že by získaly vzdělání širšího rozsahu. Utopické programy na šíření všeobecných znalostí by brzy způsobily zmatek v rozlišení společenských vrstev a tříd, na němž závisí všeobecné blaho … Existuje nebezpečí, že by se jednotným vzděláním mysl těch, kteří jsou odsouzeni ke každodenní lopotě, povznesla nad jejich společenské postavení. Pak by nebyli spokojeni se svým údělem a stali by se nešťastnými.”  [11], str. 231. Už se stalo.

David S.Landes na začátku své pozoruhodné knihy Bohatství a bída národů napsal: “Zvláště jsem se poučil prací a výukou na …  seminářích sociálních studií a základních vyučovacích předmětů. V obou přicházejí vyučující do styku se studenty a asistenty z celého spektra oborů a z jiných fakult a musí si vědět rady s dotazy bystrých, soutěživých, nezávislých lidí, nezastrašených rozdíly věku, postavení a zkušeností.”  [16], str. 11.

Tak vypadá živá a plodná diskuze. Takový přístup, i mimo akademii by byl užitečný. A nejen v diskuzích. Aby pilíře nestavěli jen osvícení (odkud osvícení – shora, zboku, zespodu, …?). A osvícení dalšího sledu by je necítili potřebu okamžitě a halasně bourat.

To je možná to, co tomuto státu chybí. Na cestě ke zlepšení společenského klimatu. Nevylučování. V přístupu. Nejen diskuze v širším fóru, kde by se nezatracoval nikdo, kromě těch sprostých a agresivních. Kde by se ctily předem stanovené zásady. Byli by slyšet i tiší, kteří se v těchto zeměpisných šířkách moc ke slovu nedostanou. Mám na mysli něco takového,

• jak lze vidět na Scienceblogs.com; uvažování v širším kontextu.
• jako v anglosaské nonfiction - širší záběr, hovory s přímými účastníky, snaha dobrat se až na kost.
• to, co vysílá Rádio Plus v pořadu Leonardo v neděli. Leonardo je sice každý den, ale v neděli v 16 hodin je zajímavě zvláštní: diskutují tam lidé různých profesí a moderátorka. Zkuste, je to opravdu zajímavé. Kam až se lze dostat, když uvažujete volně, nezaujatě a v souvislostech.

Mnoho vrstev, pohyb a turbulence. Ale to chybí. Nejen v diskuzích. Diskuze neanonymní, nejlépe tváří v tvář. Nějaká znalost věci a z ní plynoucí zájem dozvědět se víc. Nenapadání, jinak se nic nevylučuje. Otevřená mysl, nezatížená předsudky (nebo si aspoň uvědomující, že o věci moc neví, protože kdyby věděla, nesoudila by tak příkře). Proto je to zajímavé, protože je to pestré. A podnětné. Pokud se vylučuje, nejen z diskuze, najde si vyloučený člověk jiné cesty, jak uplatnit své názory. Abychom neskončili jako rostliny v kosmických lodích: každá je pěstovaná ve svém boxu, se svým zaléváním.

Co se týče vylučování, nic nemůže nahradit živý styk se skutečností. Předsudky vznikají hlavně tam, kde chybí přímá zkušenost. „ … a ty oni nesnášejí, přestože nikdy žádné neviděli“(Janis Joplin). Kde mezi vás a skutečnost jsou vkládáni prostředníci. K dezinterpretacím, úmyslným nebo ne, pak dojde snadno. To se těžko dokazuje a pokud jde o důsledky, je to vlastně jedno. Cituji [16], str.54: “... nebylo rozšířeno učení Bible, protože církev už záhy rozhodla, že Bibli budou znát jen vybraní lidé, například duchovní. Kniha knih, se svými egalitářskými zákony a morálními ponaučeními, svým prorockým kázáním moci a vyzdvihováním skromných, vybízela k neposlušnosti mezi věřícími a k nedorozuměním se světskými autoritami. Laické veřejnosti mohla být hlásána až po zcenzurování a upravení. Teprve po vzniku takových kacířských sekt, jako byli Valdenští (Valdes, kolem 1175), lollardové (Wycliff, kolem 1376), luteráni (1519 a poté) a kalvinisté (polovina šestnáctého století), s jejich důrazem na osobní víru a překlad Bible do národních jazyků, se tato judaisticko-křesťanská tradice zřetelně zapsala do evropského  politického povědomí a připomínala vládcům, že své bohatství a moc mají dané Bohem a pouze s podmínkou dobrého chování. Nebyla to pohodlná doktrína.”

Citovaná literatura:

[11]   Johnson Paul, Dějiny anglického národa, Rozmluvy, Paperback, nedatováno ..., str. 231,235

[16]   Landes Davis S., Bohatství a bída národů, Proč jsou někteří tak bohatí a někteří tak chudí, BB/art, 2004, str. 11, 54

Pokračování příště. To be continued.