O některých vyloučeních se mluví více. A o některých zase vůbec ne. To asi podle toho, jak moc a jak dlouho kdo křičí. A co dělá, když na jeho křik nikdo nereaguje.
Gayové a lesbičky. Vzpomínám na jednoho bývalého kolegu, kterého na komunikačním kurzu odhalila psycholožka. V jeho nepřítomnosti. Nikdo by nic nevěděl, kdyby neprozradila, že se mezi čtyřma očima ohradil proti nějaké její poznámce. U nás ostatních, protože se předpokládalo, že jsme heterosexuálové, se nikdo o naše partnery nezajímal. Nechápu, proč působí takové pozdvižení, že má někdo partnera stejného pohlaví (nikdy není stejné).
Bez nějaké ironie, co je komu po tom, co kdo s kým má (myslím intimně), pokud nenarušuje soukromí někoho jiného. To je jejich věc. A pokud oni nikoho neruší, nemá ani nikdo právo rušit nebo se nějak vměšovat do jejich soukromí. Pokud by to někdo dělal heterosexuálům, asi by ho pěkně odbyli.
Že nemají děti, je taky jejich věc. Děti nemají někteří heterosexuálové taky. Ad adopce dětí: Jak někdo může předem vědět, jací budou rodiče? Jedině díky PŘED-sudkům. To jsou nějací asociálové? Vůbec si nemyslím, že by děti jim svěřené byli chudáci, kteří by byli dezorientovaní. Prostě by viděly doma něco jiného než okolo. Ale to vidí I tak. Nemusí být rodiče homosexuálové. Když žijí samy s otcem nebo samy s matkou taky si nemyslí, že nic jiného není možné. Znám dva homosexuály, tedy přesně řečeno, o dvou to vím. Ani jeden z nich nevystupuje nijak nápadně, ani jeden podivně nemluví, ani jeden neobléká růžové oblečky, jak jsou homosexuálové občas zobrazováni. A nic by vás nevedlo k tomu myslet si, že jsou .... Kolik jich znáte vy? Možná, že většina těch kdo jsou proti nim, žádného nezná. Nesetkali se s žádným, nebo setkali a nevěděli to o něm. Představa divné mluvy a růžové barvy všude kolem je úchylná. Přemýšlím a vzpomínám, proč vlastně vznikl celý ten humbuk okolo? Kdo s tím začal a proč? Gay Pride? Proč to komu tak vadí? Znamená to tedy, že se obecně každý homosexuál považuje za exhibicionistu? Zdá se mi to neúměrné vzhledem k odhadům (4%populace) a tím, že většina nijak nevykřikuje. Nejsou ty exhibice na veřejnosti dílem exhibicionistů, kteří chtějí být zajímaví a třeba někteří s homosexualitou nemají nic společného, prostě jen chtějí proti homosexálům poštvat? To je, pane, spiklenecká teorie.
Co jsem oceňovala na obou homosexuálech, které znám, byla kamarádskost a empatie. Jak ženy občas říkají: Když nějakej chlap stojí za to, ukáže se, že je to gay.
Vzpomínám jak jsme, asi před 4 lety, jednou v lázních, měly na pokoji puštěnou TV. Já jsem si četla, spolubydlící sledovala nějaký diskuzní pořad. Zeptala se mě, co si myslím o homosexuálech. Nějaká členka KDU ČSL je v TV odsuzovala. Řekla jsem, že ta paní v TV se asi s žádným nesetkala (nebo to o něm, pokud ho neznala, prostě jen nevěděla). Vzápětí to ta paní v TV, jako kdyby mě slyšela, potvrdila. A tak to bývá často i v jiných záležitostech. Asi by věci pomohlo,kdyby diskutující na začátku, jako nutnou podmínku vstupu do diskuze, řekli, nakolik se s předmětem diskuze-danou věcí, člověkem, událostí nebo problematikou, v životě setkali. Potom by se často ukázalo, nakolik jsou jejich názory předsudky a nakolik jsou podložené nějakou osobní zkušeností. Poodhalily by se různé postranní osobní nebo skupinové zájmy, diskuze by se zestručnily a zvěcnily. Jinak to bude často prázdné tlachání, šíření nebo utvrzování stereotypů a předsudků.
Ženy vůbec – částečně viz nezaměstnaní, důchodci, taky někdy gayové a lesbičky. Jinak jako často sdílený stereotyp jsem také slyšela 'Kdyby ženský neprovokovaly, chlapi by je neznásilňovali', 'Však on asi věděl, proč ji zmlátil', … Ne útočník, ale oběť je vinna. Ženy nezaujímají ve společnosti významné místo a všeobecně zaujímají jen takové postavení, jaké zaujímaly ve společnosti po staletí, tj.převážně výchova dětí a obsluha dětí a muže. Situace se mění rychlostí geologických pohybů velkých mas. I ledovce snad tají rychleji. A přitom svět okolo se mění rychle, roste vzdělanost žen, ale ne jejich možnost uplatnění. A ženy tvoří minimálně polovinu voličů. Prakticky jediná oblast, kde by mohla žena být oceněná, je samostatně výdělečná činnost (třeba podnikání, některé druhy umění) a politika.
Ženy nejsou součástí mocenských sítí. Už proto, že nejsou u moci. I to by mohlo být plus pro pročištění politické situace. I když se v průběhu kampaní apod. asi nějakému zapletení nevyhnou, nejsou tak vrostlé do sítí, které se vytváří už na školách. A ty existují.
Minimálně by tu byl někdo s jiným pohledem. Cituji z Reader's Digest May 1989, z článku, který o Margaret Thatcher napsal Paul Johnson, str.35, překlad je můj:„Ona je to, čemu říkám 'kabelkový ekonom' Její pravidla jsou stejná jako pravidla uvážlivé hospodyně. Opatrně nakupuj. Moc neutrácej. Když si musíš půjčit, rychle to splať. Mysli na zadní kolečka.“
Snad každá žena řídila, určitě pokud má děti, rozpočet rodiny. A tam nelze valit před sebou dluhy a stále si půjčovat. Jsou tyhle zásady mimo elementární zásady státního rozpočtu? Vznikal státní rozpočet mimo logiku zásady vedení domácnosti? Myslím, že zásady hospodaření dvora a poté státu vycházely ze zásad vyrovnanosti příjmů a výdajů. Panovník se taky nemohl zadlužovat do nekonečna. Stát, kde se střídají garnitury panovníků zhruba po 4 letech (někdy i dřív), si to může dovolit, protože po nějaké době tihle panovníci zmizí. A přijdou jiní sekáči. A jak vás někdo dožene k nějaké efemérní politické zodpovědnosti, když i zodpovědnost za kriminální činy, rozkrádání apod., je u nás tak těžko postižitelná (nebo jen postihovaná)?
Starší lidi, ještě ne důchodci, hranice nedefinovaná. Prostě najednou se to zlomí. A jste mimo. Těsně po roce 1989 to bylo 35 let, alespoň podle pracovních inzerátů. Teď se to v inzerátech nepíše, ale soudím tak na max.40, pokud to nezůstalo na 35. Nekteré firmy do 30 let. Není psáno, ale podívejte se, kdo tam chodí.
Pokračování příště. To be continued.
