Nejvíc se mluví o tzv.sociálním vyloučení. A myslí se tím Romové. Ale každé vyloučení je sociální (=společenské). Čím je společnost vyspělejší, tím lépe se prý stará o svéslabé a handicapované (děti, zdravotně postižení, starší,...).
K dětem dobrý, pokud ne, mají zastání. Jsou přece nevinné a bezbranné. Určitě se o nich mluví a jejich problémy, pokud jsou osamělé, týrané, … , se řeší.
Zdravotně postižení - vím, že třeba epileptici musí svou nemoc tajit, jinak by nedostali práci. Řeknou o své nemoci jen pár důvěryhodným lidem, kdyby něco. S tím jsem se setkala … Problematiku nemocných neznám, ale věřím tomu, že lidé se zdravotním postižením můžou mít obrovské problémy. Mají to, co si tvrdě, jako skupiny, vybojují. Tzv.většinová společnost se o ně nijak moc nezajímá. Asi se dost často setkávají se zkraty, že si lidi myslí, že postižená je inteligence (když už je člověk tělesně, ...). Jedna má bývalá kolegyně byla dotázána, kam chodila do zvláštní školy. Nikam. Vystudovala i vysokou školu. To, že neměla část ruky, neomezilo ani její inteligenci, ani různé činnosti, ani její chuť do života. Hrála volejbal, řídila auto, nepřipouštěla si žádná omezení. A všichni ji brali normálně.
Viditelná část, lidé s omezenou mobilitou. Mají takové zastání, které si poctivě vybudují. Nemají to asi lehké. MHD (aspoň v Brně) už se mi nezdá jako problém, jde vybrat spoj s nízkopodlažní tramvají nebo busem, aniž by člověk musel moc měnit časové plány, tj. nízkopodlažní tramvaje jezdí s dostatečnou frekvencí. Ono vytáhnout se do běžné tramvaje je někdy náročné. Vlaky, to je otřes. Jela jsem do lázní po 2 ortopedických operacích, s nástupem a výstupem mi pomáhal průvodčí, s kufrem rovněž. Nechápu, proč to tak je. Obvyklá výmluva jsou peníze. Ale podle odměn šéfů drah bych soudila na prosperující firmu. Ale nastupuje se jako za starého Rakouska. Tam byla ale možná nějaká stolička, aby se člověk nemusel vytahovat. Vlaky dříve nebyly tzv. Socka. Nejsou ani v sousedním Německu. Nevypadají tak už na první pohled.
Tohle asi taky hodně záleží na slušnosti lidí. Chodila jsem o berlích 13 měsíců: před 1.operací, mezi 1.a 2. operací a po 2.operaci, někdy jsem se sotva ploužila. Jezdila jsem hlavně do práce a do nemocnice. Přesto jsem stála v tramvaji, což ohrožovalo nejen mne, ale i okolí. Stačilo by, aby řidič prudce zabrzdil. Nevíte, jak se držet, kam dát berle; a když tramvaj zastaví, jak si berle připravit, abyste stačili vystoupit. Proto taky nemůžete jít moc daleko od dveří. Nebo někdo sedí na místě pro invalidy a nejeví ochotu vstát; jeden atlet mi řekl, že má taky nemocné nohy, přes uličku je taky místo. (později už nastupoval do jiné části tramvaje). Nehádala jsem se, musela jsem si sednout, než se tramvaj rozjede. Ale místa pro invalidy, označená, jsou hned u dveří a mají tyče, o které se lze opřít při vystupování. Zatímco když sedíte jinde, máte problémy vstát, držet berle, musíte se otočit o 90 °a vystoupit, často i z nacpané tramvaje. Stačilo by, aby lidi byli slušní a ty s omezenou mobilitou pustili sednout. A to na označená sedadla. Dokud to nezkusíte, neuvědomíte si, co už je problém pro člověka s omezenou mobilitou. A slečna sedí a hladí pejska na klíně. Ještě pár zastávek a pejsek by, chudák, neměl žádnou srst. Slečna se věnuje pejskovi a nevidí. Prostě když nechcete, nikdo vás ke slušnosti nedonutí.
Takže, soudě z téhle viditelné části, není to dobré. Bezohlednost vylučuje některé (což teprve vozíčkáře) z činností, které se konají mimo dům. Vstupy do obchodů, veřejných budov a nemocnic je většinou bezbariérový. Nedávno v centru Brna otevřeli nové obchodní centrum Letmo, které má přístup do svých obchodů DM drogerie a Spar po schodech, dost strmých. Jak je to v dnešní době možné, nechápu.
Neznám problémy jiných postižených. Nedávno jsem slyšela Pavlu Kovaříkovou, dříve Valníčkovou. Je slepá, ale tak vyrovnaného člověka jsem neslyšela už dlouho. Snaží se být soběstačná a pomáhat k tomu i ostatním nevidoucím. Studovala v USA a říkala, že tam nemusela řešit co a jak organizačně, ale řešila jen studium. Žádnou zášť nechová, i když ona sama se setkává s neomaleností. No, posuďte sami: Gynekoložka jí řekla: Jak to, že nejste sterilizovaná? Kdysi jsem byla na výstavě, kde vám na začátku zavázali oči a orientovali jste se jen hmatem. Sochy jste neviděli, ale ohmatávali. Chodila jsem hodně opatrně a orientovala se špatně.
Myslím že tady především by mělo platit Co nemáš rád, nečiň jinému. Prostě obyčejná slušnost, která bere ohled na to, že někdo je na tom hůř než vy. Většinou nezaviněně; nebyl potrestán za něco hodného odsouzení. Jako to bral ten žebrák s cedulí Dnes vy mně, zítra já vám. I vám se může stát něco nepříznivého. A proč byste pak měli být navíc ještě vyloučení ze společnosti víc než ti, co měli víc štěstí? Slušnost snad nic nestojí. Zatím.
Zrzaví– ano, i zrzaví. Slyšela jsem z okolí Zrzavým nevěř. Znovu se to objevilo s nástupem Václava Havla do funkce prezidenta. Není to asi ale jen česká specialita: „Tři rusovlasí premiéři, Peel, Baldwin a Churchill, měli problém se svými vlastními stranami a těžko se hledáčistě racionální zdůvodnění pro intenzivní nedůvěru, kterou vzbuzovali.“ [11] , str. 56
Brejlatí – to bylo dříve, ještě tak v začátcích 60.let. Opravdu jsem byla nešťastná, když se mi spolužáci posmívali Brejlovec indický. Moc lidí brýle nenosilo a mezi dětmi to bylo vzácné. Později jeden čas dokonce nosili lidé brýle pro ozdobu, i ti, kdo tam neměli dioptrická skla. Potom to přestalo úplně. Dnes se tomu těžko věří a zdá se to směšné.
Romové. Jediné vyloučení, o kterém se mluví. Mediálně nejvíc propírané. Ostatní etnika se snaží asimilovat. To, že se nemluví o tom, jaká je skutečná situace, zhoršování napomáhá. Skutečnost je zkreslovaná, často tzv.politickou korektností (třeba u kriminality).
Jestli tomu dobře rozumím, příslušnost k Romům, stejně jako k jiné národnosti (ne státní příslušnosti), se určuje podle toho, k čemu se dotyčný/dotyčná přihlásí. A protože Romové si nejsou jisti, co by to znamenalo přihlásit se k romské národnosti, raději to nedělají. A na základě čeho se tedy rozlišují Romové od ostatních, když se mluví třeba o zvláštních školách? Nebo o různých opatřeních na nápravu jejich situace? Potom jsou zkreslená i všechna čísla, ze kterých se při řešení problémů vychází. Nikde jsem neviděla žádné číslo, kolik u nás Romů vlastně je. Ale určitě to není polovina populace. Jen se to zdá podle toho, jak mnoho se o tom mluví. A jak je to pořád stejné, ne-li horší.
Nikde jse nečetla, kolik peněz se vynakládá a už vynaložilo. Efekt nikdo nezjišťuje. Když člověk platí daně a vidí, jak jsou vynakládány bez jakékoliv změny stavu i okamžité situace, srovnává si to s tím, jak musí s penězi hospodařit on. Každá pokladní v supermarketu má hluboce podprůměrný plat, okolo 12 000-14 000 kč měsíčně. A musí zaplatit každou korunu, která jí v kase chybí. Na výběr nemá jestli ano nebo ne. Může si vybrat jen formu, jak to zaplatí. Má hmotnou zodpovědnost. Ta je, na rozdíl od politické, dohledatelná (ani se nemusí hledat) a postižitelná. A téhle zodpovědnosti se nemůže pokladní zbavit tím, že odejde jinam nebo mizí před novináři. Tak, jak to dělají politici, naposledy Petr Nečas.
Myslím, že vždycky se někdo ponoří, zkoumá, vynoří se, rukou ukáže směr kterým se dát. I dají se peníze tím směrem, aby se po čase zjistilo, že tudy cesta nevede. Možná je to příležitost pro 'odklonění' peněz. Připadá mi to jako když jsem kdysi vzorkovala odpadní sádru ve vozících: musíte vzorkovač ponořit tak, abyste nabrali vzorek ze všech vrstev. Jinak chodíte po povrchu, tu píchnete, seberete vzorek, o kus dál znovu. Ale jak vypadá skutečná situace, nikdy nezjistíte. Nezjistíte ani, že takhle se podstaty nedoberete.
Myslím, že je to asi problém podobného druhu, o jakém mluvil Steve Jobs, cituji [14] “ 'Když se začnete zabývat problémem a říkáte si, že je vážně jednoduchý, nepochopili jste, o jak složitou záležitost ve skutečnosti jde.' Promlouval Jobs k designérům Macu v roce 1983. 'Jakmile do problému proniknete … uvidíte, že je komplikovaný, a přijdete s různými spletitými řešeními. Tím většina lidí skončí, a jejich řešení obvykle nějakou dobu fungují. Ale ten, kdo je skutečně skvělý, bude pokračovat, najde jádro celého problému a navrhne elegantnířešení, které bude fungovat na všech úrovních. To jsme chtěli dokázat s Macem.' “
Citovaná literatura:
[11] Johnson Paul, Dějiny anglického národa, Rozmluvy, Paperback, nedatováno.... str. 56
14] Kahney Leander, Jak myslí Steve Jobs, rozšířené vydání, Computer Press Brno, 2009, str.72
Pokračování příště. To be continued.
