Fotka by stačila/11 Co je u nás hnací sílou?

Pokud někdo chce zlepšit své sociální postavení, je to v našich  zeměpisných šířkách dost těžké. Americký sen je mít touhu něčeho dosáhnout, jít za tím a sen si splnit. Často se ptám, co je český sen. Jestli vůbec existuje. A co je hnací silou pro snahu zlepšit své postavení.

Cituji Adama Smithe z Bohatství národů, tak jak bylo uvedeno v [16], str.223). Odhlédněte od toho, že je u nás spojován s tím, čemu se eufemisticky říkalo neviditelná ruka trhu. To uplatňování nebylo jeho dílem; to není jeho vina. Zvýraznila jsem já: “ Může-li se přirozená snaha každého jedince zlepšit si své postavení volně projevit a požívá-li ochrany, je tak mocnou vzpruhou, že sama bez jakékoli pomoci stačí nejenom na to, aby vedla společnost k bohatství a blahobytu, ale aby překonala i  na sta nejapných překážek, jimiž hloupé lidské zákony brání až příliš často jejímu působení; tyto překážky znamenají totiž vždycky buďto větší, nebo menší zásah do volného uplatňování této snahy, nebo oslabují její ochranu. Ve Velké Británii je podnikání dokonale zabezpečeno, a i když má jeho volnost k dokonalé volnosti daleko, je tam podnikání přece jen volnější nebo alespoň neméně volné než kdekoli v Evropě.”

Nebo citát z jiné knihy, opět jsem zvýraznila já: “Angličané jsou podnikavý národ. V pozoruhodné studii Anthonyho Trollopea zaměřené na téma společenských ambicí 'Is he Popenjoy?' vyjadřuje hrdina, děkan z Brothertonu, klasický postoj anglické sociální filosofie: 'Společenský vzestup je úžasná věc. Ambice stoupat vzhůru je samotnou solí země. Je zdrojem veškerého podnikání a příčinou veškerého pokroku. Ti, kteří žádné takové ambice neznají, jsou divoši a divochy zůstanou. Rozhlédnu-li se kolem sebe, jsou takové ambice mezi námi Angličany naštěstí téměř všeobecné, a proto zaujímáme v celosvětovém měřítku význačné postavení.' ” Děkanův  otec provozoval konírny, jeho vnuk se stal markýzem.” Citováno z [11]. Myslím, že to nepotřebuje komentář.

V naší zemi se nebere, že se může něco tzv. pohnojit a jste na dně. Bere se to jako selhání a těžko se z toho vyhrabává. Možná je tu klidno a mnoho lidí žije na jednom místě celý život. Většinu toho ostatního má z cest nebo zprostředkovanou.

• Může se vám prostě, náhle a nezaviněně, stát spousta nepříznivých věcí. Stanou se za kratkou dobu. Náprava trvá déle. A cesta zpět je často zavřená, zamčená a ať děláte co umíte, pořád se škrábete z té jámy a nic se nemění. Čas a lidé pracují proti vám. Třeba se stane, že náhle onemocníte. Nebo zůstanete rok mimo práci z důvodu operace, jako se to stalo mně. Ne vynětí mozku, ale dvě ortopedické operace. Pak jednoho dne je všechno za vámi, už chodíte zase bez berlí. Radujete se. I ta hlava ještě není k zahození.  Rozhlédnete se a najednou zjistíte, že stojíte ve volné krajině, kudy nevede žádná komunikace. Zkoušíte všechno možné, trávíte tím spoustu času. Ničí to váš život, nejen finančně. Frustrace narůstá. A dostat se zpět do práce nejde. Asi jsem měla dostat facku u maturity, abych si řekla, že nikdy nebudu zaměstnancem. Hana Podolská, majitelka proslulého módního salonu za 1.republiky, prý dostala facku u závěrečné zkoušky, protože odmlouvala. A rozhodla se nebýt nikdy zaměstnancem.
• Můžete podnikat, když nenajdete práci. Ale některé profese tak vykonávat nejdou (jaderný fyzik, chemik, …), nebo nejdou vykonávat na takové úrovni. Nebo prostě nechcete, z různých důvodů.

Historicky bylo ženám odepřeno vyučit se řemeslu (asi cechovní pravidla). Vdovy mohly, pokud vím, provozovat řemeslnickou nebo obchodní živnost po manželovi. Židi mohli provozovat  směnárenství, což křesťanům bylo zapovězeno. Ženy byly doma, staraly se o rodinu a děti. A když vyšly z domácnosti, pracovaly jako fabričky a pomocné profese. Spolu s dětmi byly ve fabrikách nejlevnější pracovní silou; pracovaly za cca ½ platu mužů. Ti, kteří rozhodovali, byli muži. Stav, kdy byla profese otevřená každému, kdo “má puls a (nějakou) univerzitu”(viz citát v předešlé části), nenastal u nás prakticky nikdy.

Zeny nejsou součástí sítí známostí. Taky proto možná zůstávají v době velkých změn, kdy se přesunují velké majetky, vládne korupce a klientelizmus, stranou. Nezapojené. A nemohou tedy být ani vyzdviženy. Trochu mafie, ne? Nedávno jsem v TV viděla investigativní pořad o nákupu zdravotnických zařízení. Odpovídali muži různých postavení, kteří byli do předražených nákupů zapojeni, proč se koupilo tak draze. Důkazy a vyjádření z nich dostávaly dvě ženy, novinářky. A tak je dáno rozdělení rolí u nás. Muži rozhodují, ženy jsou mimo. Maximálně (poté) vyšetřují.

Pokud je nějaká žena úspěšná, bývá v rozhovorech hned na začátku otázka, jak to zvládá s dětmi, domácností. U mužů tahle otázka nepadne. Proč? Pomohl té ženě někdo? Aby toho dosáhla, musela to zvládnout. Nebo chcete slyšet, že se rozvádí, manžel jí tahá domů nějakou cizí ženu, děti jsou v pasťáku, některé už sedí a některé jsou v podmínce? Za každým úspěšným mužem stojí (aspoň) jedna žena. Za každou úspěšnou ženou stojí (aspoň) jeden muž?

Obecně – ten, kdo má jinou zkušenost, má prostě jinou zkušenost. Prošel jinými místy, naučil se jiné věci, udělal jiné závěry. Nezná to, co my. Neznamená to, že je méně zkušený nebo dokonce blbý. Neznamená to, že starousedlíci by ho měli šikanovat. Mají proti němu tu výhodu (?), že na daném místě pracují dlouho. Znají to, co se tam vyžaduje. Otvírají nebo zavírají bránu. Zažila jsem při výběrových řízeních, jako by mi ukazovali, že oni mají svá pravidla a já přicházím zvenku. A neodpovídám jejich požadavkům. OK, beru. Proč mě tedy zvou? Sladký pocit moci? Tohle mohli vědět už z mého životopisu. Netoužím rušit někomu jeho kruhy.

Gatekepers slouží u nás asi tak jako vyhazovači v barech. Scházíte do baru, nahoře je zamčená brána, za ní zahnutá chodba, takže dovnitř nemůžete vidět. Nevíte tedy, jestli vůbec stojí za to tam jít.  Na odpočivadle schodiště je malý stolek se židlí. Nad stolkem nápis Mládeži do 18 let vstup zakázán. U stolku sedí namakaný chlapík, co vás nevpustí dovnitř, pokud se mu nelíbite. Těch 18 let je jen jako. Prostě že tam nevpouští každého. Přijdete k horní zamčené mříži a zazvoníte.

Chvíli čekáte, protože chlapík tu není pro legraci a musí vám ukázat, že ne vy, ale on určuje pravidla. Po chvíli vstane od stolku, vzhlédne k bráně a posoudí, jestli má jít otevřít. Pokud ano, vyjde nahoru, odemkne a vpustí vás. Zaplatíte vstupné, možná nějakou tu korunu navíc. A víte, že jste vpuštěni, ale pokud se nebudete chovat náležitě (to je jak?, pravidla jsou nepsaná), vyvede vás. A to tak, že ostatní uvidí, že takhle ne.

Tady neplatí, že má někdo diplom « in economics from Oxford and law degree from Melbourne » [17].  Ne, tady si vás ještě musí přezkoušet. Nejlépe nějaká absolventka nějaké Pomocné vysoké školy (POVYŠ). 

Citovaná literatura:

[11]   Johnson Paul, Dějiny anglického národa, Rozmluvy, Paperback, nedatováno.... str. 109

[16]   Landes Davis S., Bohatství a bída národů, Proč jsou někteří tak bohatí a někteří tak chudí, BB/art, 2004, str.223

[17] Larsson Stieg: The Girl with the Dragon Tattoo, MacLehose Press, Quercus London 2008, str.475

Pokračování příště. To be continued.