Fotka by stačila/1. Úvod

O vylučování. O čem se nemluví (hlavně v České republice). Dovedete si představit Stephena Hawkinga pracovat na vysoké škole v ČR? Pravda, u nás není Cambridge. A fotografie u životopisu by ho vyloučila. Dovedete si představit románovou postavu Lisbeth Salander, jak by posílala své CV s fotkou? Vyloučena už v této fázi. I když, pravda, ona se do Milton Security dostala na přímluvu, aby jí šéf firmy "dal šanci".

Možná to začíná popíráním, že něco takového existuje. Neznáte to ze své zkušenosti. Neznáte to z literatury, z médií. Jako by to tedy neexistovalo. Ale pak by toho neexistovalo hodně. Třeba to, co je skryté (počínaje tím, co je za naší ohradou, různá vojenská zařízení, ...), uvnitř těla (fyziologické pochody, emoce, ...), obecně všechno na úrovni okem neviditelna (atmosféra, různá záření, ...) nebo naopak velké, vzdálené časově a místně. Je toho hodně a ovlivňuje nás to, aniž si to uvědomujeme. I kdyby to bylo neměřitelné, jako ty emoce. vliv počasí na naši náladu a kdoví co ještě.

Existuje to, i když s tím nemáme přímou zkušenost. Dokonce i když popíráme, že to existuje. Ono si to tiše pracuje, nezávisle na nás. Jak říkal už Malý princ: Co je důležité, je lidským očím skryté.

• Popírání může zdržet přijetí toho, že jde o problém.
• Pokud už připustíme, že jde o problém, může zdržet začátek řešení.
• Může to řešení prodražit nebo znemožnit.
• Pokud jde o lidi, může to způsobit, že si najdou jiný způsob, jak uplatnit své názory. Nějaká forma násilného protestu, při které teče krev: individuální teror, revoluce, ...Nebo nějaká forma tichého protestu, pasivní rezistence a co já vím co ještě dalšího. Např. Rádio BBC ohlásilo pořad A Freedom to Be a Single Woman in India (Právo/Svoboda být neprovdanou ženou v Indii).
• Pokud jde o těžkou nemoc, může to být tragické a znamenat i smrt. Něco o tom vím.

Přijetí je základní předpoklad pro to, aby se něco změnilo.

Vybavuje se mi definice setrvačnosti, ještě ze střední školy; možná znáte lepší: Těleso setrvává v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu, pokud není nuceno silovým působením jiného tělesa tento stav změnit. Není tahle nevšímavost důvodem pro to, že se u nás něco mění jen zásadně, a to revolucí/převratem, říkejte si tomu jak chcete? Prostě násilně a skokem. Moci se chopí skupina, kterou všichni dosud ignorovali nebo potlačovali. A opakuje se zase to staré: Dejte nám hlas a zmizte. Nebo titulem knihy Erika Taberyho: Nerušit, vládneme.

Reaguje se, až když něco začíná drhnout a je to vidět i na číslech. Co nejde převést na čísla, jakoby neexistovalo. Jakoby emoce nehrály roli. Jakoby neovlivňovaly spoustu našich činností, třeba rozhodování o životním partnerovi, který potom ovlivňuje náš další život. Ať už toho partnera máme, opustil nás, opustili jsme jeho/ji, ...

Pokud jde o lidi: Možná, úplně na začátku, jde o to připustit, že je tu někdo jiný. A vyžaduje slušné zacházení. To vyžadujeme i my pro sebe. Co nemáš rád, nečiň jinému. K.H.Borovský k tomu dodává "pravil kantor žáku kdesi, tahaje ho za pačesy", čímž popsal českou modifikaci řečeného.

Jak kdosi řekl: Moc je možnost beztrestně působit bolest.

Vlastně jde o vztazích mezi lidmi o uplatňování moci.

O pokud možno spravedlivé uplatňování moci.

Potlačení pocitu neomezené moci.

Vposledku jde o slušnost.

Vylučování je až následek. Jste vyloučeni, jste mimo. Je to považováno za vaši chybu a tedy si za to můžete sami. Nepřidávejme ke všem nespravedlnostem světa další.

Samozřejmě nemám na mysli vylučování kvůli kriminálním činům. To je věc trestního zákoníku a soudů jako institucí. Na mysli mám vylučování na základě odlišnosti (míra je samozřejmě na každém). To je věc soudů individuálních, spravedlnosti a slušnosti.

Vylučovací metoda nastupuje, když si s výběrem nevíme rady. Vylučujeme postupně ty, kteří mají nějaký viditelný handicap: invalidní, mladé/staré, ošklivé/krásné, potom ty s neviditelným handicapem: blbé/chytré, konkurenty, ... Jako kdybychom vybírali partnera, se kterým bychom chtěli mít ty nej, nej děti. Ale to by byl jiný výběr, mnohem užší než výběr těch, se kterými nějak komunikujeme.

Uvozovky, kurziva, číslo v závorce patří citátům, které jejich autorům neberu. Parafráze jsou jako takové označeny a psány kurzivou. Seznam použité a citované literatury je na konci každého dílu.

Pokud jsem vytáhla něco nelibého, potom mou vinou je jen to, že jsem to vytáhla. Že je to nelibé, jsem nezpůsobila já. To vzniklo při tlení, ve tmě a za nepřístupu vzduchu. A nemluvilo se o tom.

Píšu sama za sebe. Máte právo nesouhlasit. Já taky. Možná máte jiné zkušenosti, tyhle jsou mé. Nic vám nebrání popsat ty své.

Pokračování příště. To be continued.