Chvála jednoduchosti. Jídlo

Člověk je zvědavý a zkouší různá jídla. Taky proto, aby se mohl (třeba jen trochu) vytahovat. Ale to, na co většina lidí vzpomíná, jsou hodně prostá jídla. Často bramboráky.

Ze zvědavosti jsem vyzkoušela:

• Šneky (hlemýždě). Nic moc. Jsou prý na to speciální lžičky, já jsem je sice jedla v Internationalu, ale lžičky u toho byly malé, vyjídalo se to obrácenou kávovou lžičkou. Prý, jak říkal můj spolustojící u stolku (na rautu, vznešenější to formě bufetu; s mnohem větší, vznešenější a začasté zdarma nabídkou), chovají se někde poblíž Brna a odtud se vyváží i za hranice. 
• Kaviár. Opět nic moc. Poprvé jsem ho jedla na chlebíčku a překvapilo mě, že to žádnou zvláštní chuť nemělo. Vzpomínám, jak jsem jednou přecházela říčku Teplou naproti hotelu Pupp (možná se tehdy jmenoval ještě Moskva). Na ploše u vstupu byla umístěna cedule s nabídkou jídelníčku Pupp. Pamatuju si jen Kaviár s velkou bramborou. Pamatuju proto, že u něho byla cena 2 000 korun. A taky ta kombinace, která mi přišla nevolnicko-gosudarská. Nevím, kdy přesně to bylo, ale určitě po roce 1990. Cena se mi zdá vysoká pořád.
• Palačinky Crêpe Suzette. Patří k tomu příběh (ano, je to nutné k přitažení pozornosti a zapamatování). Zde šlo o budoucího anglického krále Eduarda VII. a jeho milenku (někde jsem četla jen o krásné dívce Suzette (Zuzanka), která byla mezi jeho hosty). Kromě příběhu a zapálení alkoholem polité palačinky nic moc. Přeslazená palačinka.

Myslím, že všichni vzpomínají na ta jídla, která byla jednoduchá. A mají je spojená s matkou, maminkou, mátí, případně babičkou. Já mám taková jídla dvě, (nakonec jsem si vzpomněla na pět a přijdu určitě na další. Jak říkal Karel Čapek, nejlepší myšlenky nás napadají až poté). Exotika ano, ta k jídlu patří taky, ale to je jiná kategorie, to je kategorie zvláštní. A možná (jen / hlavně) proto exotika tak chutná.

• Zmrazky. Tak se u nás říkalo bramborákům. Těsto nalité na pánev vytvořilo opravdu něco, co se podobalo ledovým zmrazkům: uprostřed vyšší, na okrajích tenké, jako krajkové, křupavé. Nepopsatelně výborné.
• K tomu černá káva. Melta. Nikdy se mi ji nepodařilo udělat tak dobrou. Vždycky měla nahořklou chuť. Když jsem se ptala matky, jak to dělá, že je tak dobrá, řekla mi, že normálně. Znáte to, vy se s něčím děláte, je to upachtěné, něco tomu chybí. A někdo jiný to udělá bez problémů, levou zadní a je to výborné. Francouzsky a v šachu se tomu říká en passant, mimochodem.
• Nebo bílá káva, tj, černá se svařeným mlékem. V černé smaltované konvici.
• Když matka dělala nudle do polévky (hodně často), vyválené okraje, které byly tenké a nepravidelné, odřízla. A na plátu plotny opekla. Bylo to výborné, už jen když se to peklo a vonělo. Občas se to připálilo, vyvalila se velká bublina a prasklo to. Jedinečná pochoutka.
• Když jsem u polévek (a to jsem původně chtěla psát jen o dvou jídlech, ale vybavuje se mi jich teď mnohem víc): na polévky se nepoužívaly žádné vývary, ale nejčastěji se dělal poctivý vývar z kostí. Včetně morkových. Když se vytáhly, obrácenou kávovou lžičkou (podobně jako u šneků, mnohem později) se vydlabal morek. Jakási nažloutlá měkká hmota, nevýslovně dobrá. Nedávno jsem slyšela nebo četla, že na Pražských gastronomických dnech (myslím, že se to tak jmenuje), se jako velká pochoutka a objev podávalo cosi s morkem. My děti jsme to znaly dávno. Je to vlastně kostní dřeň. Ale nešlo by to takhle transplantovat, to mě rozesmálo.
• Salámový guláš. Chtěli jsme být Ambrožovi. Ti bydleli pod námi. U nich nikdo salámovej guláš za pochoutku nepovažoval. My jsme ho milovali. A to se dělal z nejobyčejnějšího kabanosu.

Prostě obyčejné a jednoduché radosti. Zato dostupné bez ohledu na peníze. Až budete v penzi, třeba se vám to bude hodit. Ať už bude pilířů sebevíc.