Člověk je živočich rozumný, mínil již kdysi dávno Aristoteles. K tomu však, aby byl člověk živočichem rozumným (animal rationale), měl by podle Aristotela splňovat dvě „podmínky“.
Tou první byla schopnost naslouchat. Člověk chodí po světě a naslouchá, nebo spíše měl by umět, měl by mít schopnost naslouchat. Komu? Nejen sobě samému, ale také druhým lidem, světu, společnosti i přírodě, a nakonec celému Vesmíru. Tedy vesmíru v sobě, v lidech i tomu hvězdnatému nad hlavou. Je rozumný, protože je naslouchající, tedy zoon logon echon.
Pokud tedy bude člověk umět naslouchat, možná také při tom naslouchání i porozumí a pochopí. No, a pokud člověk něčemu porozumí, pokud něco pochopí, nemůže a nesmí si to nechat jen pro sebe, ale musí s tím vyjít mezi lidi, vyslovit své porozumění a pochopení nahlas, předávat ho druhým. K čemu by jemu samotnému jinak bylo? Pokud tedy člověk začne předávat to, co pochopil a čemu porozuměl, druhým lidem, pak splní i tu druhou podmínku rozumného živočicha – stane se živočichem společenským, tedy zoon politicon.
Avšak – nevědomost hříchu nečiní, vědomost ano. Naslouchající člověk, který pochopil a porozuměl, nese za sebe i za svět kolem sebe zodpovědnost. Být živočichem rozumným a společenským, politickým, tedy znamená především být člověkem zodpovědným. Za sebe i za ty ostatní.
Tak to myslel patrně i Komenský, náš veliký učitel národů, když v jednom ze svých děl řekl, že: „v množství moudrých je spása světa“ (těmi moudrými myslel budoucí vládce a panovníky, řekněme dnes politiky). V množství moudrých, kteří umí naslouchat, porozuměli, pochopili, a nesou tak díky svému vědění zodpovědnost za ty, co nepochopili až tak…, co nejsou až tak moudří.
Napadá mne v této souvislosti také jiná Komenského myšlenka, a sice o zkroušeném srdci. V Labyrintu světa a v ráji srdce se na jednom místě postava ptá samotného Boha: Kde bydlíš? A odpověď zní: „Synu, já na dvou místech bydlím – na nebi v slávě své a na zemi v srdci zkroušeném.“ Zkroušené srdce, to není srdce plačící a smutnící jen tak nad ledasčíms – to je srdce naslouchajícího, vědomého, který pochopil, jak to na světě chodí a jak sám zmůže jen velmi málo, nebo vůbec nic, ale přesto se odhodlá nerezignovat. Ve zkroušeném srdci bydlí Bůh (Láska), protože toto srdce má odvahu vyjít se svou bolestí a starostmi ne o sebe, ale o druhé mezi ostatní a pokouší se, sice asi většinou marně, ale přesto, „měnit“ k lepšímu tento svět. Je zoon politicon…
Aj jaj, obávám se, že to pánům filosofům tentokrát opravdu moc nevyšlo. A jejich filosofická moudra s životem opravdu nemají tentokrát nic moc společného. Naši moudří světa, zdá se, nemají svá srdce nijak zvlášť hodně zkroušená. A sice vládnou, ale ani to naslouchání jim příliš nejde. Pravděpodobně současní moudří tohoto světa nejsou živočichy rozumnými v tom Aristotelově pravém smyslu tohoto slova. A věta o množství moudrých, v nichž je spása světa, se jich také patrně příliš netýká – spíše naopak…
Na současné „moudré“ se většinou hodí spíše jiná Komenského slova, a to, že: „chodí po světě: bez očí, bez rukou a bez srdce. Avšak“, dodává k tomu Komenský: „není možné, aby člověk slepý nebo kráčející s očima zavřenýma nenarážel, neuhodil se, neklopýtal...“
Nedivme se jim tedy... když občas klopýtnou :-)
