Všechno to stojí za starou belu. A možná ani to ne.

Taková deštivá, poslední prázdninová neděle. Dívám se na zprávy na Seznamu, na Novinkách, a spol., pročítám si nové příspěvky na blogu… a je mi – úzko? Možná slabé slovo.

Šestý jaderný test KLDR, Babiš slíbil nižší daně a bezpečnost (uzavřením vnější hranice), Spojené státy prohlásily, že budou bránit Japonsko i jadernými zbraněmi… Potyčka s migranty v Calais, zraněni tři policisté. Rusko hovoří o nepřátelském aktu a vyzývá USA, aby vrátilo diplomatické budovy. Na Zemanův transparentní účet míří první částky. I se vzkazy od vtipálků.

Kardinál Duka píše řeckému velvyslanci, že vymazání křížů na letáčcích z Lídlu v rámci Řeckého týdne považuje za bezprecedentní a nekulturní akt.

Na blogu se dočítám o tom, že muslimové "obsadili" v Turíně a v Neapoli náměstí a parky a oslavují svůj svátek oběti Eid Al Adha, a to za podpory Lgtb či Lgbt komunity.

K tomu všemu čtu ještě titulky o tom, že prý za socialismu měly ženy lepší sex, a kdo ví, jestli je zdravé být vegetariánem.

A ještě cosi o Tomio Okamurovi, o tom, že je usvědčený lhář a darebák.

Zvedám se od počítače a z toho návalu informací nemám chuť ani na odpolední kafe.

Trochu si oddechnu, že aspoň na Prajzské je pořád hlavním městem Hlučín (také jsme pod něj kdysi patřili), a že řeka Odra nestoupá tak, že by se převalila přes naši protipovodňovou hráz.

Ale jinak to všechno stojí tak akorát za tu starou belu. A možná ani to ne.

Možná přeci jen něco  – v mém mobilu se ozve hlas vnučky. „Babi, babííííí, zítra jdu do školky!! A mám nové botičky!! A přijdeš si hrát? Dneska? Tady?“

„Jojo, uvidím…“

Na světě je možná přeci jen krásně.

Pěknou neděli všem.