Jsou někdy období, kdy člověku není nejveseleji. Jiným to tak nepřipadá a ani je to snad ani nenapadne. Tedy to, že není veselo. Je něco, co mne na životě a světě neustále udivuje a zároveň leká, a působí ono neveselo. A tím je – čas.
Vím, čas je tématem mnoha zamyšlení.
Je noc a sedím doma u svého počítače a jsem sama. Děti, kterých ještě nedávno byl dům plný, možná až přeplněný, a hlavně o prázdninách násobeno jejich kamarády, jsou někde – někde – pryč.
Stejně jako ta doba jejich her je také nenávratně pryč. Tak jako vše v životě je zároveň nenávratně kdo ví kde.
A přesto se mi zdá, jako kdyby to vše byl jen okamžik. Ještě včera jsem slyšela jejich hlasy, otřásající celým domem. Ještě včera byli malí
a já psala do jednoho pojednání, že nastane doba, kdy „vzlétnou“ a já budu ta čekající, opuštěná…
Ach jo.
Vím to (každý z nás, každá matka to ví), ale myslela jsem si, že to bude za dlouhý, dlouhý čas.
Ale on utekl a je si teď tu, sedí tady se mnou a vysmívá se mi do očí.
„Mami, co blbneš, vždyť je to tak normální“, říká mi jeden ze synů. „Horší by bylo, kdybychom ti všichni pořád viseli na krku, nemyslíš?“
To ano, ale už nikdy se nevrátí ty časy, kdy …
kdy byli malí.
A ztratit vteřinu tohoto času znamená ztratit věčnost. Věděla jsem to tenkrát a vím to i dnes. Ale věčnost to nezajímá, ta si klidně plyne dál.
Krásně se učí o různých krizích manželství, třeba o krizi opuštěného hnízda, ale mnohem hůře se to opravdu prožívá.
Obdivuji ty lidi, co čas chvátající a utíkající kolem nás zvládají… a i přesto jim je i vnitřně veselo.
U mne tomu tak – občas – není…
