Před 15 lety v roce 1997 zasáhly i nás. Vzpomínám si, jak voda stoupala. Bylo to zvláštní – zahradou se najednou valila řeka, jako kdyby tam byla odevždy.
Seděla jsem v obývacím pokoji a nebyla jsem schopna pohybu. Manžel spal po noční, voda ho nezajímala. Až jedno z dětí vyslovilo tu myšlenku: Mamíí, nemělo by se něco dělat?
Ta voda na rozdíl od nás byla činná…
Pod okenním parapetem se zachytil ježek. Děti ho chtěly zachránit. Pootevřela jsem okno a vůně-smrad? tisícileté vody mi šplouchl do tváří. A s tím šplouchnutím přišel i strach. Ježka voda odnášela dál…
Pak k nám na zahradu připlula kůlna od sousedů. Jen tak si plula vodou, až se zachytila o jabloň a zaklínila se v ní. I s nářadím.
Soused opodál zachraňoval už po hlavu ve vodě naše stodolní masívní dřevěné schody.
Naše čtyři ovce stály v naší předsíni, kam jsme je nakonec umístili, vodu až po krk, a jak je jejich zvykem, mlčely.
Zachtělo se mi na toaletu a prodrala jsem se tou špinavou vodou skoro po prsa až na ono místo. Až tam jsem pochopila, že není jak. Že je to vše pod vodou.
Nad námi létal záchranný vrtulník a hasiči nám pomáhali dostat se ze zavodněného domu. Oknem. Dveřmi už to nešlo.
Vzala jsem s sebou naše dva maltézáčky, děti si s sebou nevzaly nic. Můj muž a otec zůstali v domku. Prý někdo musí hlídat ovce a našeho dobrmana, který se na přepravník nevešel.
Celou další noc pršelo, z nebe padaly provazy vody a v rádiu hlásili, že kdo tam zůstal, už tam zůstane. Protrhne se hráz a zalije všechny domy až po komíny.
Nestalo se tak. Voda se rozlila na protější stranu.
Od té doby uplynulo 15 let. Je nám slibována ochranná hráz. Peníze prý na ni jsou. Výstavba hráze je údajně prioritou města.
Ptala jsem se na to až na Ministerstvu financí. Už vloni se mělo začít stavět - a nic. Město tvrdí priorita, ale bohužel, počkejme, ministerstvo opak – přednost dostaly jiné, patrně „důležitější“ projekty.
A tak čekáme… na další velkou vodu?
A mne napadá – na co vlastně v životě čekáme? Není nakonec v životě vše jen o slibech a o velké vodě, která je spláchne?
