Pan kardinál Duka kázal. Rozvířil tím mnoho znepokojivých myšlenek.

Stalo se tak ve Staré Boleslavi u příležitosti svátku sv. Václava, který byl pojat také jako den české státnosti. 

Poslouchala jsem to kázání docela pečlivě. I ve chvíli, kdy padla slova o volbách a naději, že pomohou prosadit umlčovanou většinu.

Je mi jasné, že pan kardinál hovořil všeobecně o celkové situaci (nejen) v této zemi, a že se jeho slova nevztahovala k tomu, co v té chvíli prolétlo mou hlavou. Byla to myšlenka, docela vtíravá, týkající se samotné církve.

Protože je škoda, že toto platí, bohužel a doslova, právě v katolické církvi. A je mi téměř líto, že to vím a že jsem získala, podotýkám dobrovolně, ale přesto nechtěně, tuto smutnou zkušenost.

V katolické církvi totiž něco jako demokracie neexistuje. Rozhodování je jen na otcích biskupech, přičemž se nezodpovídají arcibiskupům či kardinálům, protože nejde o hierarchii moci. Zodpovídají se jen svatému otci v Římě, tedy papeži. V podstatě to znamená, že rozhodnutí biskupů je zcela neovlivnitelné, že mají ve své diecézi nezpochybnitelnou a svrchovanou pravomoc. Rozhodují tak např. o přemísťování kněží z místa na místo, z farností do farností, a to zcela neomezeně, bez ohledu na přání, prosby, a třeba i nářky farníků, kterých se to dotýká. Tedy většiny… protože věřících farníků je stále ještě více než otců biskupů. A tito věřící se stávají rovněž, mohli bychom použít slova pana kardinála, umlčovanou většinou. V tomto nám však žádné volby nepomohou, toto změnit nijak nelze. Je to daný nezměnitelný fakt.

Stává se tak, a málo se o tom asi ví, že to jsou právě kněží, "Boží pěšáci", kteří kolikrát na své vlastní náklady opravují fary, přilehlé zahrady; a nejen to, zachraňují jim svěřené kostely tím, že kolikrát sami za pomoci svých farníků sepisují a shánějí dotace a sponzory na jejich opravy (a kolikrát na to všichni přispívají i z toho mála, co mají). Častokrát se přitom jedná o kulturní památky. Kněží ve svých snahách vytvářejí právě v této vzájemné spolupráci se svými věřícími, dá se říci nadšenci, farní rodiny. Všechny tyto práce jsou kolikrát jen na bedrech kněží a jejich farníků, aniž by oni sami cokoliv kdy z toho měli. Jenže kněží, to jsou jen takové figurky na šachovnici, které mohou být kdykoliv, bez ohledu na množství práce a zásluh, posunuti někam jinam. A zdá se, že čím více práce odvedou a udělají, téměř čím větší obětavost prokážou, tím častěji se jim to stává. A nejde se k tomu nijak ozvat – nedovoláte se ani vysvětlení, hlas farníků není brán v potaz, není vlastně ani kam „volat“, těžko budete psát až samotnému papeži, a těžko by se takovou „malicherností“ asi zabýval. Nanejvýš vám z biskupství odpoví, že rozhodnutí biskupa je logické a my tomu ze svého úhlu pohledu nemůžeme rozumět.

A tak je, jak se stalo u nás, logické nechat někoho vše opravit, zachránit, zprovoznit, zvelebit, pozvednout a ve chvíli, kdy se nejvíce daří, ho poslat jinam. Je logické překazit někomu v půlce jeho napočatou práci a nedovolit ji dokončit. A co více, nechat ji znovu zlikvidovat, zničit, zadlužit. Je patrně logické chovat se nehospodárně, a ani tváří v tvář daným faktům si to nepřiznat. Je logické posílat ty, kdo mají vynikající výsledky, jinam. Dobrý manažer by se tohoto nedopustil, i kdyby přemístění bylo na vlastní přání dotyčného (jakože v našem případě nebylo). Je logické být umlčovanou většinou. Alespoň v církvi to platí, zdá se, bez výjimky.

Kněží jsou vázáni svému biskupovi poslušností. Právě proto jsou často těmi, kdož jsou pokorní, tiší, mlčící. Když se jim rozkáže, jdou dál. Nic jiného jim asi ani nezbývá. Ale co věřící, nadšení farníci? Chce se říct – dobře jim tak! Tato umlčovaná většina musí počítat s tím, že se občas za dobrou  vůli platí. Nejen penězi, ale třeba i zklamáním… zoufalými výkřiky těch, kterým se hroutí jejich sen, třeba o církevních představitelích, spravedlivosti, vzájemném pochopení, úctě k práci…

Pan kardinál Duka tedy kázal. Rozvířil tím ve mně skutečně mnoho znepokojivých myšlenek.