Byla to taková nepřejícná, protivná, zlá stará paní. Kolega o ní žertovně říkal, že je „nepřítelem všeho lidského.“
Naše paní vrátná.
Do telefonu byla nevrlá, štěkala odpovědi, až strach jí zavolat a poprosit o spojení kamkoliv.
Mnozí z nás proto žádali přímou linku, aby s touto paní nemuseli vůbec komunikovat.
Jednou, když na mne zase vyštěkla, co jako chci, položila jsem telefon a seběhla to jedno patro dolů, k ní, do vrátnice, zeptat se jí, co jsem jí udělala, že se mnou jedná až takto.
Domněnka, že s tou ženskou budu „hotova“ za chvíli, se nesplnila. Seděla jsem tam skoro hodinu. Seděla a poslouchala příběh ženy – matky a manželky, která v jednom roce ztratila obojí. Syn umřel na rakovinu a manžel chvíli po té na infarkt.
Už to nebyla jen zlá, protivná, nepřejícná, stará paní…
Uplynulo několik let. Paní vrátná slavila 80. narozeniny. To už ale nebyla paní vrátnou…
A uplynula další léta. Občas jsem jí potkávala na náměstí, v divadle, v trolejbuse.
Až jednou, v parném letním dni, ne nepodobným tomu dnešnímu, jsem se unaveně vracela z práce. Otrávená, vyhaslá, s pocitem absurdnosti a nesmyslu života.
Na náměstí u fontánky jsme se potkaly. Ona veselá, s úsměvem, zní to jako klišé, ale s očima zářícíma.
„Kampak jdete?“, zeptala jsem se a ani jsem na odpověď nečekala.
„Ale, to byste nevěřila!“
Zadívala jsem se na ni, proč jako, a najednou při pohledu na to štěstí staré paní mi to došlo.
„Že Vy máte rande, že jo?“
„Ano, ano, ale nikomu to neříkejte! Ale nebojte, je to ve vší počestnosti, jdeme spolu jen na čaj a on mne jen tak lehce hladí po ruce….“
Spokojeně a šťastně se usmívala. Já taky.
„Nebojte, nikomu to nepovím, nebojte!“
Letní láska 85tileté paní?
Možná nejen letní.
Protože láska nekvete jen v létě, láska je.
Ale od té doby jsem ji tuším už nepotkala.
Kdo ví, kde randí…
