Nebo také pavoučí. Krásně prosluněné sluncem, které se již otáčí k naší straně země zády a pomalu se loučí.
Nevím jak vy, ale já mám babí léto ráda. A čím jsem starší, tím více mi voní nostalgií a podzimem, který někdy přichází, aniž chceme a aniž si to přejeme.
Pavoučí sítě babího léta se vám zapletou do vlasů a nepustí stejně tak… jako čas, jako to vědomí, že vše je na světě pomíjivé a zároveň nové, že vše končí a zároveň začíná a že to tak prostě být má, nezávisle na naší vůli.
Je léto, takové to babí. Na naší zahradě pozoruji, jak se postupně láme čas.
Kobylka Viki sklání svou hlavu k malému kotěti, které si sem přišlo samo jen tak, a které se u ní zabydlelo ve stáji, nehledě na nebezpečná koňská kopyta. Patrně mu to nebezpečí nevadí, klidně se o ta koňská kopyta otírá a lísá se k nim… ke kopytům, která každou chvílí mohou přivodit smrt.
A o tom je vlastně i náš život – o míjení a pomíjení, o nebezpečných setkáváních, o smrtelných kopytech, která nevnímáme,
a o podzimech, která každým rokem prožíváme,
a o babím létě, které se zachytává ve vlasech.
A o slunci, které se "otáčí" opačným směrem. Ale nám to nevadí, protože na světě je krásně, pokud ještě žijeme.
A žádná „kopyta“ nám ten pocit radosti a krásy ze života nepřekazí…
