Učit se, učit se, učit se. (V. I. Lenin)

Jen si to představte. Přijdete domů z práce okolo šesté hodiny, jste unavení, ale musíte ještě napsat úkoly do školy. Ne, vy nechodíte do školy. Do školy chodí vaše děti. Ale jejich úkoly jsou tu hlavně pro vás.

Celí nesví si otevřete sešit se včerejším domácím úkolem a zjistíte, že jste zase selhali. Místo jedničky je to trojka. To vás zaskočilo. Už jste si mysleli, že jste větný rozbor zvládli. Tak znovu. Doučit se, co ještě nechápete a pak to samé, přežvýkané, naučit svou ratolest.

Jste ve stresu. Protože, když nebudete dobří vy, odskáče to ve škole vaše dítě. Jenže tu není jen čeština, ale i matika, fyzika, vlastivěda a bůhví, co všechno. Ve všem potřebujete být nejlepší. A tak všechen volný čas, který máte po práci věnujete svému dítěti. Ještě že máte jen jedno.

Sousedi mají tři. A to jim opravdu nezávidím. Sousedka už od září vypadá trochu jako zombie. Hluboké kruhy pod očima, zelenavě bílý obličej. Shodila snad deset kilo. Když jstem ji potkal předevčírem a zeptal se jí ze slušnosti na prospěch jejích ratolestí, nevydala ze sebe ani slovo. Ale začala tiše plakat.

Pláč se ozýval i z reproduktorů mého počítače, když jsem přes skype mluvil s kamarádem. Tentokrát plakal jejich syn nad úkolem z matematiky, který nechápal. Nechápal i můj kamarád a jeho žena. Bohužel.

Přesto, jestli se někdo z vás cítí bezmocný, máte snad pocit, že nemůžete proti systému, který je bezejmenný, bez tváře a bez citu, nic dělat, jen roky strávit učením sebe a dětí, a opakováním si učiva, které jste tak rádi zapomněli, tak vězte, že je to pro vaše dobro.

Když budete sedět každý večer se svými dětmi nad domácími úkoly, budete mít mnohem více možností prohloubit si svůj vztah k nim, než kdyby se potulovaly někde venku nebo jen tak koukaly na televizi či do počítače. Budete mít zase co zapomínat, protože většinu z toho, co se opět naučíte, vám stejně k ničemu nebude. A neustálým trénováním svých mozkových synapsí se možná vyhnete stařecké demenci.

Takže děkujeme, bezejmenný vzdělávací systéme, že myslíš na dobro a zdraví celé naší rodiny. A přejeme si, aby bylo učiva na doma stále více a více. A děkujeme všem úředníkům, kteří si vzali z dob své školní docházky k srdci slova toho největšího „učitele v dějinách“. Dodnes mi tento podivný výkřik běží před očima: „Učit se, učit se, učit se.“ Já si ovšem myslím, že ten člověk nebyl zcela duševně zdravý.

Mirek Vojáček
www.mirekvojacek.cz

P.S.: Možná jste poznali, že jde o nadsázku. Ta je však, bohužel, vzdálena jen několik milimetrů od pravdy

.