Kdo za to může?

Mnoho let jsem pracoval ve velkých reklamních agenturách. Ta práce byla náročná jak časově, tak psychicky. Dělá se mnoho věcí od opravdu drahých reklamních spotů až po samolepky za pár korun. A vždy se něco pokazí. Technologické postupy jsou u všeho složité a na každém produktu se od prvotního nápadu až po samotnou realizaci podílí mnoho lidí interně i externě. Mnoho práce, shon, stres, vypětí, problémy v komunikaci.

Coastline Windows & Conservatories

A protože je člověk tvor omylný a nedokonalý, chyby byly na denním pořádku. Někdy to byly drobnosti, kterých si vlastně nikdo ani nevšiml, jindy závažnější věci, které ve svém důsledku stály hodně peněz. Co mě na tom ale nikdy nebavilo, že se musel nalézt viník. Ukázat prstem na konkrétní osobu, případně skupinu, která to selhání způsobila. Proud negativních emocí nasměrovat na toho, kdo je vinen. Dlouhé tahanice a zase stres a stres a stres.
Už dávno jsem s tou prací skončil. Ale co se mi stále vrací, je neustále se opakující modely v každodenním životě. Vidím to na každém kroku. Každý hledá viníka. Bez ohledu na to kdo nebo co to je. Uspokojuje nás pocit, že jsme označili původce všeho. Zdánlivě je to jasné a my víme na čí straně je pravda. Stačí sledovat grotesknost sportovních přenosů. Tam je to velmi dobře vidět, kdo pochybil a kdo ne. Kolem jakéhokoliv sportovního utkání vládne zjitřená atmosféra a vyhrát může jenom jeden. Po skončení zápasu si většinou trenér neúspěšného týmu sype na hlavu popel a říká, kde byly slabiny. To v lepším případě. V tom horším, se postaví před kameru samotný viník či dokonce viníci toho selhání a oblažují nás podrobnostmi, které jsou pro mnohé posluchače těžko stravitelné jak svou formou tak obsahem.
V našem soukromí to pak vypadá trochu podobně. Drobná selhání nebo i větší problémy se shazují na protistranu. Tedy na partnera či partnerku, popřípadě na děti a domácí mazlíčky. Velmi oblíbení viníci jsou tchyně, což je mnohdy zosobněné zlo, popřípadě kamarádi či kamarádky, kteří nám bůh ví co napovídali. Takový člověk se vám pak už jen tak nezavděčí a své viny nikdy nedokáže odčinit, i kdyby do konce života kopal za tým matky Terezy.
Krásným příkladem je životní peripetie jedné ženy, u které se velmi záhy poté, co dosedla naproti mě do křesla, ukázalo, že za všechno její trápení v životě může maminka. Ta averze byla tak silná, že stačilo, aby se objevilo "maminka" na displeji telefonu a mladá žena ztrácela kontrolu nad svými emocemi. Celý odpor k této osobě, jež měla tolik drzosti ji zplodit, se samozřejmě vytvářel postupně od těhotenství, dětství, puberty až po dospělost. A příběhy, které za tím vším stály, byly ve své podstatě velice banální. Neustále hovořila o tom, co jí matka nedovolila, o čem s ní nemohla nikdy hovořit, co jí zakázala, jak jí nechápala, jak ona nechápe matku, jak to co "ona" říká na ni má naprosto destruktivní účinky, jak si to, pro boha, může všechno dovolit!!! To, co vytvořilo tu nekonečnou averzi vůči matce, je právě hledání viníka za všechny životní nezdary. A neschopnost převzít zodpovědnost, za všechno co se děje, do vlastních rukou. Místo toho neustále nechápe, proč je matka taková a proč není ochotná se za celý život změnit. Proto s ní stále dokola hraje hru na padoucha a oběť.
Tahle hra je mezi námi opravdu oblíbená. Mám špatný pocit, tak svou zodpovědnost za něj svalím na někoho jiného. Výborně! Tak teď se mi ulevilo a můžu být konečně spokojený. Ale ouha. Nový pocit a nové hledání viníka. A znovu a znovu. Stále dokola. Můžou za to zkorumpovaní politici, nenasytní finančníci, prohnilá státní správa, přeplacení trenéři, přetrénovaní sportovci, nemožní návrháři, režiséři bez fantazie, vedení televize, reportéři rozhlasu, můj zaměstnavatel, můj sobecký otec s frustrovanou matkou, zbohatlý brácha a užvaněná sestra, moje nesnesitelná thýně, moje žena – které je ostatně stejná jak její matka, neposlušné děti, sousedovi uřvaní psi a Bill Gates, případně ještě George W. Bush! Seznam těch, kdo za něco mohou by byl skutečně velmi dlouhý. Ale je to můj špatný pocit, který mám. Jenom můj. To znamená, že zase jen já jsem schopen s ním něco dělat. Ale jak?
Nepomáhá tvářit se, že nám nic nevadí a vyhýbat se úzkostlivě všem nepříjemnostem, jen abychom neměli špatný pocit. Stejně nás to zase dříve nebo později dostihne. Nefunguje ani nekonečné tlachání o tom, co nás tak v hloubi duše trápí. Zuřící krizi rozhodně nezažehnáme tím, že budeme nadávat se sousedem několik hodin denně na nefungující ekonomické struktury. Jen z toho budeme mít ještě těžší hlavu. Stejně tak nám nepomůže, když špatným pocitům, které máme, vyhlásíme válku. V té vřavě nakonec emoce stejně zvítězí. Ale naopak můžeme prohlédnout skrz špatné pocity. podívat se na situace, které je někdy v minulosti způsobily a změnit to. Jednou provždy se jich zbavit.
Stane se to, že nám přestanou vadit všichni, se kterými máme problémy. Přestaneme hledat viníky. Přestaneme být obětí, tedy tím, kdo pobíhá po světě s dost velkým terčem na zádech a diví se, že se do něj všichni snadno a rádi strefují. Dokážeme pak bez negativních emocí hovořit s lidmi, kteří nás vytáčeli a s klidem sledovat situace, ve kterých jsme se pravidelně hroutili. Získáme velkou svobodu v jednání. A to je vlastně náš cíl. Chceme být svobodní a svoboda je na dosah ruky. Je jen a jen na nás, jestli se pro ní rozhodneme nebo ne.

Mirek Vojáček