Kdo nemedituje s námi, medituje proti nám!

Myslel jsem si, že svazáctví zmizelo jednou provždy koncem roku 89. Že jsem tehdy v listopadu naposledy viděl nadšené zapálené mladé lidi, schopné pro pokřivené ideály škodit druhým. Jsou tu však stále. A jsou to třeba buddhisté.

Meditace je jednou z nejstarších, jestli ne úplně nejstarší, lidskou psychohygienickou technikou. Používá se minimálně desítky tisíc let. Na jejích základech lidé založili mnoho filosofií a systémů víry. Jenže filosofie, náboženství a systémy víry pokřivují pohled na skutečnou podstatu meditace a začnou z meditace dělat objekt vlastnictví. A o ten je třeba bojovat!

Meditace jsou mojí přirozeností. Něčím, co nepotřebuji dělat. Meditace se jen děje. Možná je to nadání, možná předlouhá zkušenost. Ale co je podstatné, nikdy by mě nenapadlo, že je meditace moje. Že ji vlastním. Ani nápad. Rád se o ni podělím se všemi.

Ať je technika jaká chce, je meditace dědictvím lidstva, na které nemá nikdo soukromý nárok. Zvláště když si uvědomíme, že tyto techniky jsou od toho, aby pomáhaly. A jestli chce někdo techniky meditace vlastnit, znamená to, že chce upírat ostatním lidem tento nejzákladnější princip pomoci. A to se může dít jen pro nějakou víru ve výjimečnost.

Právě kvůli meditacím, které pořádám v létě pro pár přátel a jejich rodiny, jsem se dostal do konfliktu s chlapci a děvčaty z největší meditační školy tibetského buddhismu u nás. Ani nevím, kdo to spískal, protože jsou všichni ukrytí za organizací a svým jménem nevystupují. Ale jde jen o obyčejnou šikanu a nátlak, který je veden ve jménu víry. Na sociálních sítích se plácají po zádech, lajkují se a notují si stále dokola omýlanými frázemi plnými nepravd.

Zaslepenost s jakou všichni vystupují je hodná obdivu. Hrdí by na ně museli být i soudružky a soudruzi z SSM. Tolik zapálených a všehoschopných mladých lidí, aby pohledal. Díky této žabomyší kauze, která v myslích některých lidí, nepopírám, může přerůst do galaktických rozměrů, se ukázal jasně jeden zásadní fakt: Že kdo nemedituje s námi, medituje vlastně proti nám! A s tím je třeba rázně zatočit.

Přesto zas a znovu vyzývám, i když na mé výzvy reagují jen najaté advokátní kanceláře: „Vylezte z křoví své organizace, zahoďte luky a šípy chatrných právních zbraní a pojďte si popovídat osobně. Bez advokátů v zádech. Jsme lidé.“

Já se tedy jako člověk cítím. A vy? Cítíte se být lidmi, nebo u vás už převládl pocit, že jste něco víc? Že vaše hodnota díky buddhismu a meditacím je větší než hodnota ostatních? A co by mohlo být víc než být člověkem? Jestli si začneme myslet, že je nadřazena všemu ideologie a filosofie, víra nebo sounáležitost s jakoukoliv organizací, jsme jako lidi v pytli. Vytratí se rychle lidství a osobní svobodu zaměníme za anonimitu a bezpečí organizace. Jsme pak schopni ztratit soucit, být bez svědomí a začít škodit ostatním. Chceme vlastnit a ovládat. Přikazovat a rozdělovat role. Ve jménu ideologie, kterou jsme přijali, jménem organizace, jejíž jméno nosíme místo svého. A to je velká škoda.

My sami vytváříme náladu ve společnosti. Divíme se, jak se k sobě chovají politici, úředníci, podnikatelé i obyčejní lidé. Že si nadávají, podávají na sebe žaloby, že se snaží jeden druhého zničit nebo alespoň ponížit. Ale vždyť i my se tak už chováme. Když přistoupíme na tento odlidštěný princip komunikace, kdo to zastaví? Nějaké ministerstvo, které nám to zakáže? Úředník, který vydá oběžník, vzejde z toho nová vyhláška a pak nový zákon? Právně závazný předpis: Buďte zase lidmi? Toho se nedočkáme.

Všechno se přece dá vyřešit setkáním. Člověka s člověkem.

Mirek Vojáček