Norská Odyssea III.

Minulý článek o putování elektromobilem po Norsku jsem ukončil "tragédií" u rychlonabíječky. Nyní budu psát o zbytku dne. Nástin obsahu jen ve zkratce: Dobrý, divný, Voksenasen a nakonec paráda + pár fotek.  

Po odjezdu z rychlonabíječky hledáme nějaké vhodné ubytování poblíž Osla. Ze spousty hotelů na ubytovacím portálu vybíráme z dostupných nabídek něco vhodného. Zaujme nás zelený strom na úvodní obrazovce - místo klasického fota interiéru pokoje, nebo celého hotelu. Něco zeleného, to je to, co nás potěší. Nepřemýšlíme na tom, jestli to budou chatky, stany, nebo hotel (i když na chatky je cena vysoká)

Vyrážíme směr ubytování Voksenasen. 

Vše necháváme na navigaci a probíráme dnešní den. Ještě netušíme, jaký bonus jsme obdrželi. Vše co se dnes událo. Do jednoho dne se namačkalo tolik zážitků a zkušeností … snad na celý týden. Situace u nabíječky, závěry z návštěvy v Arendalu a dnešní dopoledne, cesta, ...

Dopoledne, zatímco jsem psal článek na blog, Heni byla na procházce po krajině. Domluvili jsme se, že se vrátí za hodinu. Po dvou hodinách jsem pojal podezření, že něco není v pořádku. Volám jí co se děje a po několika větách je jasné, že plně neví kde přesně je. Názvy míst jsou pro mne krkolomné. Když je vyslovíte, tak nezabloudíte :-)

Naštěstí si stopla nějakého Lotyše a po chvíli mi volá zpět, jestli ji mohu vyzvednout, že má nafoceno spoustu krásných fotek. 

Když se ptám kde, říká mi něco norsky. Nerozumím. Norština má lehce odlišnou výslovnost a mají zde v abecedě i písmenka, která jsem viděl poprvé v životě - a vyslovují se divně. Po nějakém čase jsem pochopil název města, ale nedokážu ho napsat do navigace. Pošlu ti to v SMS navrhuje Heni. Pípne mi zpráva - Mjavatn.

Dávám to do navigace - čtvrt hodiny. Volám kolegyni a upřesňujeme místo vyzvednutí - „U těch dětí se želvama“.  Želvy? V Norsku? No nic, raději vyrážím.

Heni se dostala 10 km od tábora. Musím pospíchat, než si zase někoho stopne. Heni mluví plynule většinou světových jazyků a tak se domluví s každým, koho potká. Mám obavy, koho si v Norsku ještě tak může stopnout a kam se může dostat. Přece jenom mám k dispozici elektromobil s omezenými možnostmi.  

Zadávám do navigace Mjavatn a vyrážím. Dojíždím do Mjavatnu a opravdu – děti se želvami.

Nabírám Heni a jedeme se sbalit. Heni bydlela v krásné chaloupce. V chaloupce nebyla elektřina, ale bylo tam vše na plyn. Kamna, sporák, lednička. Proto nabíjení všeho elektrického probíhalo na louce.

Dlouho jsem pak ještě o této chaloupce přemýšlel a myslím, že by i postačovala na běžný život.

Pouze sprcha a WC by mi chyběly. Přece jenom 100 metrů do hlavní budovy a 1 km k jezeru je pro mne moc.

Po posledním nabíjení toho dne jsem už jel podle navigace. Na mapě jsem zjistil, že Voksenasen je na úplně druhé straně Osla, než kde máme zítra předávat auto. Ale byl jsem v pohodě. Zatím u většiny hotelů a veřejných míst jsem viděl k dispozici nabíječky (pomalé) a tak počítám, že i dnes večer budu mít kde nabíjet. 

Postupně sjíždíme z dálnice a jedeme menšími městskými částmi. Heni říká, že tuto část Osla nezná. Na svých cestách již poznala historickou část, pak tu moderní a nyní říká, že tohle je ta civilní část. Žádná mohutná nebo násilná výstavba. Jedná se o typickou norskou architekturu a i hlavní silnice je spíše klikatící se silnička.

Pomalu se sešeřívá a navigace nás nutí jet do kopců před námi. Mezi zástavbou občas problikne svítící město dole, nebo tyčící se kopec nahoře. Podle toho, jestli je zrovna pravá, nebo levá zatáčka.

Viděls to?  Ozve se znenadání od spolujezdkyně. Co? Je má reakce. No to? Na tom kopci. Nic jsem neviděl, ale zpomalím a pokouším se protlačit zrak mezi stromy. Stromy ustupují. Co to je? Nechápu, nevím. Proláklinou mezi stromy a domy vidím na vrchol kopce. Neumím to slovy popsat. Ozářeno zapadajícím sluncem TO vypadá jako nějaká scéna z Star wars. Asi tam přistála nějaká vesmírná loď – špitnu. V autě je ticho a eup si to potichu šine do táhlého kopce. Uvidíme, až budeme blíž -  řeknu a kontroluji navigaci.

Vesmírnou loď jsem v Oslu opravdu nečekal. Pro jistotu více pozoruji i okolí a ukazatele u cesty. Holmelkollen 8km.

Mám jasno. Už dlouho jsem nestál na lyžích, ale z mládí si pamatuji, že Holmenkolleny mazali ti nejrychlejší lyžaři na závodech mládežníků u nás na jižní Moravě. Za starých totalitních časů se Holmenkolleny u nás nedaly sehnat ani v Tuzexu. Většinou bylo zapotřebí mít někoho „na západě“.

Bylo to tak, že kdo měl tyto vosky ten vyhrával. Ti druzí mívali Swixy a ti třetí Toka. Ti ostatní mazali Skivem (já jsem měl Toka). Holmenkollen býval u nás na jižní Moravě (v minulém století) pojem.

Že by to byl skokanský můstek? Ta vesmírná loď? Blesklo mi hlavou. Že by olympijské hry? Možná ano. Navigace nás vede vzhůru na Homelkollen – už jen 7 km. Postupně, jak se šplháme do kopce nahoru, ukazuje se nám monstrum z jiného úhlu. Bude to skokanský můstek. To bude super. Podívat se do místa konání olympijských her.

Silnice nabírá na sklonu a je stále více zatáček. Sem tam uvidíme nějakého běžce, jak si to peláší nahoru. Podívám se na strašičíslo a vidím, že dojezd velmi rychle klesá. Ale náladu mi to nebere. Už pouze 6 km.

Dlouhý táhlý kopec notně vycucává energii z baterie elektromobilu. Kontroluji navigaci, nerad bych někde zabloudil, mohli bychom se opět dostat na hranu dojezdu. Míjíme skokanský můstek a několik nádherných výhledů na noční Oslo. Podíváme se až ráno, až pojedeme zpět, bude dost času.

Navigace nás vede stále vzhůru, ještě 2 km. Po několika špatných odbočeních jsme u hotelu. Je snad úplně na vrcholu kopce. Je odtud překrásný výhled na noční Oslo.

Jdeme na recepci se ubytovat. Před námi řeší nějaký manželský pár problémy s kartou. Uvědomuji si, že bych to dolů k bankomatu a zpět asi bez dalšího nabití už nedal. Recepční řeší stále kartu – dnes je to už několikátý případ, říká. No nic my budeme další myslím si. Dnes nás totiž od rána potkávají samé nepříjemnosti, se kterými jsme nepočítali. Nakonec se s manželským párem na recepci domluví, že se to pokusí zaplatit ráno a jsme na řadě. Za námi další skupina. S obavami vkládám kartu do terminálu. Vše OK. FIO funguje. Angličani jen koukají a zkouší znovu svoji kartu – bez úspěchu.

Ještě se paní recepční ptáme, kde lze nabíjet, a jdeme se ubytovat. Elbil zatím necháváme před recepcí. 

Bydlíme v přízemí (dvě patra dolů). Interiér hotelu působí stísněným dojmem. Vypadá to jako v Titaniku. Dlouhé úzké chodby bez oken. Pocit ještě sílí, když míjíme nástěnku s nějakými dokumenty z druhé světové války. Jsme tady správně? Až nyní si všímám čísla pokoje 125! Že by nějaká symbolika?

No nic, rychle kufry na pokoj a zpět na čerstvý vzduch. Po ubytování zaparkujeme elbil na nabíječce a jdeme na výzvědy po okolí hotelu. Pomalu začíná být mlha.

Jsou tady nějaké sochy, a nějaké nápisy, snad putovní výstava. Ale my nalézáme schody a jdeme na horu na kopec. Snad tam bude nějaká vyhlídka na Oslo. Jsme nahoře, vyhlídka nikde, zatím je tam pagoda se zvonem. Zkouším zvon a Heni si zakrývá uši. Nějak jsem to neodhadl, že to bude takhle silně znít. Tlumím zvon a sleduji, zda mi někdo nepřijde vynadat.

Vidět nic není a tak jdeme zpět k sochám. Nacházíme další místa pro nabíjení elektromobilů. Je tady jedna zajímavá plastika. Takový sloup a na něm zlomové okamžiky našich dějin.

Pár not od Beethovena (Óda na radost), citát od Martina Luthera Kinga (I Have a Dream), a zajímavé obrázky.

Prohlížím sloup a nacházím i zmínku o počátcích elektromobility v Evropě. Jsme tady správně. Bude se mi hned lépe usínat.