Horor pro elektromobilisty - mrazivá jízda bez topení!

Dnes budu psát o tom, jak hororová může být cesta elektromobilem, který neznáte, a nemáte ho tak pořádně odzkoušený. A ještě k tomu cesta v mrazivé noci!

Promrzlí sedíme s manželkou v autě v areálu Letova, nabíjíme, ale netopíme.

Auto jsem přebíral kolem poledne, kdy krásně svítilo sluníčko. Při testování auta jsem topení nezkoušel, ani jsem se neptal, jak funguje. Neřídím první auto a tak jsem předpokládal, že když otočím čudlíkem topení na červenou, začne to topit. Popřípadě k tomu pustím ještě ventilátor a upravím režim - nahoru, dolů, nebo na okno.

Asi jsem se mýlil.

Točím knoflíky, nastavuji čísla, měním intenzitu větráku, přesto stále proudí jen studený vzduch. Venku klesla teplota a začal popadávat sníh, mokrý sníh. Kdo by to byl řekl? Vždyť odpoledne bylo teplo, svítilo sluníčko a bylo 15° C. Vždyť už je 24. 2. 2017 – zima už přece končí. Dost už bylo zimy!

Měním eko režimy, zapínám a vypínám zapalování, ale stále máme pouze „severní vítr“ a každý přece ví, že ten je krutý. Okamžik naprostého zoufalství. Na skle je již skoro souvislá vrstva sněhu, před námi cesta do Litoměřic v mrazu, no brrrr. Odevzdaně sahám po návodu k použití - po poslední záchraně - s pocitem, že už nedokážu ani zapnout topení v autě.

Hledám kapitolu topení – manželka si zatím hraje s čudlíky. Už to mám nalistované. Soustředěně čtu, jak se to má správně dělat. Moji četbu přeruší manželka s tím, že se jí ta klimatizace vysmívá. Jako jak vysmívá? No podívej – koukám a na displeji se objevuje „Hi Hi“. Dobrej pokus, ale úsměv mi zamrzl na rtech.

Čtu dál a zjišťuji, že nedělám nic špatně. Tak znovu vypnu auto, šteluji podle návodu, čekám 5 min - a pořád nic. Auto se stále pomalu nabíjí. Klendra je hrozná. Sníh už nepadá, jen malá přeháňka. Okna jsou zevnitř tak orosená, že ven není vidět ani trochu. Rezignovaně volám (v pátek večer) pronajímateli, že nedokážu pustit topení ani podle návodu. Probíráme znovu postup spuštění topení  - se stejným výsledkem.

Pronajímatel mi sděluje, že ještě něco ověří a zavolá mi.

Vytahuji z krosny čisté sportovní tričko a utírám zevnitř skla – jo funkční prádlo je super, perfektně saje. Chystáme se na cestu. Ukazatel dojezdu hlásí 108 km – z recenzí však vím, že kecá. Vlastně ukazuje 144 km, když se vypne klimatizace. Nechápu, proč se po vypnutí auta a jeho opětovném zapnutí (nastartování) pokaždé nastaví klimatizace, a omezí to dojezd. Snad se to někde dá vypnout. Většinou přece budu jezdit bez klimatizace. Dnes už vím, že je vypnutí nemožné. Super funkce. Je to jako kdybyste pokaždé, když nastoupíte do auta, museli znovu nastavovat sedačku.

Vystupuji z auta, odpojuji nabíječku, a kabel ukládám do kufru. Nyní jde vše snadno, když UŽ VÍM JAK.

Odstraňuji sníh z předního skla, sedám do auta a připravujeme se k odjezdu. Nějak se nemohu připoutat, jsem přece jenom rozložitý, a ne a ne se trefit a zacvaknout pás.

Utíráme znovu okna zevnitř a vyrážíme. Na navigaci nastavujeme Litoměřice a jedeme. Doufám, že mne navigace vytáhne na výpadovku, dál už není kde zabloudit. To už mám najeto. Je to rovně prakticky až do Lovosic. Palubní systém ukazuje teplotu 6.5° C. Nic moc - bez topení. Lepší je zkrátit nabíjení a jet, dřív než bude teplota v noci ještě níž. Vážně bych nechtěl první cestu s elektromobilem absolvovat v mrazu a s nefunkčním topením. Tuto zkušenost již mám z normálních spalováků. Když začne lehce mrholit, padat mokrý sníh, nebo je pouze mokrá silnice, je auto, kterému nefouká teplý vzduch na přední sklo, prakticky nepoužitelné. EGolf má alespoň vyhřívané přední sklo – ale od toho si ruce neohřejete.  Vyhřívaný volant – bohužel, vyhřívaná sedadla - taky nic. Ještě že není -18.

Volá pronajímatel a sděluje mi, že technik, který elektromobil převážel den předtím z Karových Varů do Prahy, nepouštěl v rámci dojezdu topení. Takže mi nemůže potvrdit, jestli opravdu funguje, a zavolá mi ještě zítra.

Do Litoměřic jedeme na dva dny. Zákazníci nás pozvali na ples a v rámci dobrých vztahů vezeme nějaké to víno do tomboly. Jo, víno vždy potěší a zahřeje. Už se těším na večer, že to roztočíme.

Ještě jsme se ani pořádně nerozjeli a už vypínám auto. Jdeme do kufru a díváme se, co by se dalo ještě obléci. Já si dávám pod bundu druhé tričko s dlouhým rukávem, manželka si obléká pod bundu ještě svetřík a já nacházím dokonce čepici.  To je radosti z obyčejné čepice!

Vyjíždíme z areálu, párkrát zahneme a jsme na nájezdu na dálnici. Tady už to znám. Na okruhu jedu osmdesátkou. Ďáblice necháváme za zády, ještě pár kilometrů a skončí omezení (a hlavně kamery) a pak tradá.

Po projetí měřeného úseku, kde je dálnice omezena na 80 km/h, nasazuji na tempomatu stovku a nechám rychlost na něm. Prakticky až na dvě předjíždění kamionů se na této rychlosti držím.

Kilometry rychle ukrajují z dojezdu, ale máme velkou rezervu, tak se tím příliš netrápím. Co mě děsí, je počasí. Jestliže začne sněžit nebo mrznout, asi to vzdáme a sjedeme do prvního hotelu.

S manželkou jsme to probrali už u nabíječky. Při výskytu dalšího problému to vzdáváme a do Litoměřic nedojedeme. Představa cesty se zamrzlým předním oknem je pro mne těžko akceptovatelná.

Možností je po trase dost. Zdiby, Kralupy, Mělník, Roudnice, Brozany… Sjezd je každých 10 km a nějaké ubytování se vždycky najde. Ještě není tak pozdě. Teploměr ukazuje na displeji pouhé dva stupně Celsia. Bude to ještě klesat?

Cesta probíhá kupodivu v pohodě. Manželka občas tričkem utírá orosená okna. Netušil jsem, že ve dvou dokážeme vyprodukovat tolik páry. Po chvíli je tričko absolutně mokré. Naštěstí funguje vytápění předního okna (asi). Rosí se totiž daleko méně než ty boční. Topení/mražení jsem nastavil na vnitřní cirkulaci a pustil lehký vánek na přední okno.  Uvnitř už není taková zima, nebo jsem si zvykl. Zjišťuji, že když stáhnu přední okénko, pěkně se očistí od orosení. Druhá strana mince je ale ta, že tím kompletně vyvětrám. Přece jenom mám raději teplo, zůstáváme tak u šudlení oken mokrým tričkem. 

Do Litoměřic je to z Letňan 67 km. Dojezd 141 km, se mi zdá dostatečný. S jinými elektromobily jezdím za cca 13 kW/100km, a tak i kdybych jel za 17 kW, baterie by měla stačit. Volám do Litoměřic na hostel, že budu mít zpoždění a jestli je připraveno místo pro nabíjení, jak jsme se s jednatelem předem domluvili. Recepční o ničem neví. Volám šéfovi, a ten mi s klidem sděluje, že je to vše OK, ať si hodím prodlužovačku z okna pokoje. V tu chvíli mám pocit, že si to fakt hodím. Poděkuji a přemýšlím co teď.

Přijedeme prázdní do Litoměřic a tam zůstaneme viset, protože tam není žádná nabíječka. Chápete? Město – cca 30 000 obyvatel, úžasné historické centrum, krásné náměstí, pěkné uličky, dobré restaurace, příjemné vinárny, Máchovy schody...  Úžasná minulost - a bez nabíječky – prakticky žádná budoucnost.  A to ještě netuším, že tento pocit – strach, že zůstanu někde viset -  budu muset řešit víckrát. 

EGolf mě překvapil. V Litoměřicích z původního dojezdu 141 km zbylo ještě 52 km, takže se někde ztratilo „pouze“ 22 kilometrů (144 – 52= 89, 89 – 67 = 22). Moje důvěra v elektromobil roste. Teď vím, že se mi u eGolfu ztrácí třetina kilometrů. Pro Vás, co nejezdíte elektromobilem, to asi zní dost šíleně, ale já po dnešní cestě vím, s čím mohu počítat. A určitá pravděpodobnost je lepší, než stoprocentní nejistota. Příště budu počítat s dojezdem o třetinu nižším, než mi ukazuje to číslo na tachometru, které mne v následujících cestách dokázalo ještě několikrát řádně vystrašit.

Prakticky ani nemusím nabíjet na hotelu. V sobotu zajedu k nějakému zákazníkovi a tam to zkusím dobít. A nyní hurá na ples.

Při cestě taxíkem se ptám řidiče, jestli neví o nějaké nabíječce a ten mi říká minimálně o třech místech. Město nakoupilo nějaké elektromobily a tak je na parkovišti na dvoře radnice, u měštáků a ještě u nemocnice - ASI – někde to přece dobíjet musí, ne?

Ples proběhl skvěle. Hodně jsme se zahřáli. Tancem i alkoholem. Díky tomu jsme zřejmě tuto cestu neodstonali. Ale představa, že bychom měli v zimě každou cestu elektromobilem zakončovat tancem nebo alkoholem, se mi jeví jako dosti nákladná. Na zpáteční cestě nám ještě taxikář ukazuje, ve kterých místech je asi ta dobíječka – prostě pohoda.

Tak takhle jsme dopadli. Konec dobrý, všechno dobré. Ale co ráno? Ozve se pronajímatel s nějakým řešením, nebo mám raději zajet ráno do Liťáku do servisu VW ať mne naučí zacházet s topením?

Uvidíme. Ráno moudřejší večera.

A to je zas jiný příběh.