Obecně se má za to, že v případě války je třeba co nejrychleji místo zbraní nechat mluvit vyjednavače, a co nejrychleji dosáhnou příměří a následně míru. Kdo nechce vyjednávat, je zpravidla vnímán jako nezodpovědný člověk…
Anebo minimálně jako někdo, kdo se moc nesnaží mírnit utrpení obyčejných lidí a chce získat „slavné vítězství“ i za cenu obrovských ztrát. Jak ale vyjednávat s někým, kdo si jako jediný jeho výsledek dovede představit to, že druhá strana přijme stoprocentně jeho diktát a ultimáta? S někým, kdo bez uzardění porušil dříve přijaté dohody a je tedy dost pravděpodobné, že i v budoucnu poruší jakékoliv další ujednání?
Těžko by někdo z nás například zkoušel znovu a znovu „rozumně promluvit“ se sousedem, který mu již několik let hází na zahradu odpadky, krade slepice a když se opije, navíc vyhrožuje násilím. Se sousedem, který protiprávně obsadil část našeho pozemku a s kterým byla snaha rozumně promluvit již mnohokrát, avšak vždy s nulovým výsledkem… Snažili bychom se asi spíše tyto problémy řešit zásahem vyšší autority, tedy policií, soudem nebo prostě přestěhováním jinam. Od Ukrajiny se však jednání s takovým sousedem očekává a mám obavy, že postupem času se bude očekávat stále více. „Státníci“ jako je Macron ji budou tlačit k tomu, aby přistoupila na „kompromisy“. Jaké jiné postoje taky mohou mít lidé, kteří si pravidelně volají s válečným zločincem…
To vše pod heslem, že je třeba vynaložit „maximální úsilí na dosažení míru“. Jistě, míru je třeba dosáhnout, avšak míru dlouhodobého. A ten se nikdy nedosáhne tím, že se ustupuje psychopatům… V podstatě to všichni vědí, ale přesto se znovu a znovu zkouší, jestli to přece jen někdy nevyjde. A tak se kdysi podepsala Mnichovská dohoda, Hitlerovi se věnovaly Sudety, protože převládl názor, že se tím Hitler uspokojí a odvrátí se válka. Winston Churchill to tehdy okomentoval: „Volili jsme mezi hanbou a válkou, zvolili jsme hanbu a budeme mít válku“.
Ze stejného důvodu byla Ukrajina v roce 2015 dotlačena západními státy k podepsání Minských dohod, podle kterých měly Luhanská a Doněcká oblast dostat v rámci Ukrajiny významnou autonomii, čímž se se vlastně legalizovala situace dosažená ruskou vojenskou silou… Ruskem anektovaný Krym se tehdy neřešil skoro vůbec. Ano, drtivá většina světa jeho anexi neuznala, ale jinak se omezila jen na symbolické protesty a tehdejší sankce proti Rusku byly taky spíše symbolické. Podobně jako v případě „anšlusu“ Rakouska hitlerovským Německem. A „státníci“ Merkelová s Hollandem byli spokojeni, jak Minskými dohodami skvěle „zajistili mír“ pro tuto oblast světa. Výsledky vidíme všichni. Ústupky psychopata zase nezastavily…
Nelze se divit úsilí vyhnout se válce, nikdo rozumný si nepřeje nesmyslné zabíjení lidí... Na druhou stranu je však vždy nebezpečné se opájet naivními představami, které už mnohokrát selhaly. Pokud se rapidně nezmění mocenská situace v Rusku nebo se Putinovi zase neustoupí, bude se válka na Ukrajině protahovat a snaha ukončit násilí „za každou cenu“ bude sílit. A s tím i tlak na uzavření „mírové dohody“ s Ruskem.
Aby však nějakou dohodu Rusko bylo ochotné podepsat, musela by obsahovat pravděpodobně taková ustanovení, která by alespoň částečně respektovala jeho tzv. „nároky“ a ospravedlňovala agresi. Tedy vojenské oslabení Ukrajiny, samostatnost Donbasu a Luhanské oblasti a odstřižení Ukrajiny od západních struktur. Takový výsledek by Putin právem prezentoval jako velké vítězství a taky důkaz toho, že Rusko prostě nemusí nic respektovat a může si ukrást co se mu zachce.
Ukrajina by přišla o část svého území a kdyby ho chtěla získat zpět, byla by sama agresorem… A Putin by se pak bezpochyby a bez uzardění odvolával na uzavřené smlouvy a mezinárodní právo… To by byla situace! Podle něho přece porušovat smlouvy může jenom Rusko. Určitě by požadoval i zrušení všech sankcí. Proč taky sankce, když by se přece už dosáhlo míru, a to dohodou, se kterou všichni zainteresovaní svobodně souhlasili... A Macron by se jistě naparoval, jak Putina „přinutil“ k obrovským ústupkům. Místo celé Ukrajiny se přece spokojil jen s její částí…
Po takovém úspěchu ruské „zvláštní vojenské operace“ bychom jen mohli tipovat, kdy a kam bude směřovat její další část. Putin přece jasně řekl, že za ruskou sféru vlivu považuje všechny státy bývalého sovětského bloku…
Rozhodně tímto článkem nechci ani zdaleka tvrdit, že by Ukrajina žádnou dohodu s Putinem neměla uzavírat. Jsem si dobře vědom, že z pohodlného obýváku v Česku, když mi nad hlavou žádné rakety nelítají a dům se nehroutí, nic takového nemám právo ani naznačovat. To si musí Ukrajinci rozhodnout sami. Tím spíše, že naše část světa je vojensky otevřeně podpořit nechce, a to i přes mnohokrát deklarované stanovisko, že oni bojují i za nás.
Každopádně pokud se nějaká „kompromisní“ dohoda s Ruskem podepíše, otevřená konfrontace Putina se státy NATO se tím velmi pravděpodobně jen odloží. Notorický agresor a vyděrač se totiž nikdy nedá zastavit nabízením ústupků, ale jen drtivou porážkou. Snaha urovnat všechny spory jednáním je určitě správná, ale někdy se prostě bojovat musí…
