V džungli...(velkoměsta?)

Sny se prý zdají každému, ne však každý si je pamatuje...Z ničeho nic jsme se toho osudného dne ocitli v džungli...

Začalo to vlastně celkem nevinně, procházeli jsme se ulicemi města a najednou, jako by mávnutím čarovného proutku ocitli jsme se před tou branou. Tyčila se před námi ve své monumentální velikosti a svými pěti kamennými schody jako by lákala ke vstupu. Uposlechli jsme...

Bylo to , jako bychom se ocitli v jiném světě, malá Maggie se otřásla strachem a přitiskla se ke mně blíž, lehká letní sukně jí povlávala v mírném větříku a co chvíli se zachytila o nějakou větev či trn. Balerínky se jí bořily do letitých nánosů spadaného listí a hrozilo, že v nich už natrvalo uváznou stejně jako její nohy. Chytil jsem ji pevněji za ruku a začal se prodírat tou džunglí...

Kameny, kameny, kameny...Kolik tisíc let tu už asi neochvějně stojíte na rozhraní minulosti a přítomnosti. Čí ruce vás usazovaly jeden na druhý, aby z vás pevným spojením vznikly hradby, klenuté brány, kamenné schody a desítky nejrůznějších výklenků v dnes již osiřelých zdech. Džungle už dávno pohltila dřevěné trámy krovů, dávno vymazala z povrchu zemského všechny stopy zdejších obyvatel. Jen vy tu ve své  majestátnosti proplouváte staletími, jako nějaká němá připomínka těch navždy ztracených osudů...

Džungle houstne a nám se zdá, jako by nás už nikdy neměla pustit ze svých spárů. Malá Maggie se chvěje strachem a zimou a neutěší ji ani , když ji obejmu kolem ramen. V očích se jí začínají zrcadlit první odlesky slz. Já odvazuji bundu uvázanou kolem pasu a přikrývám její obnažená ramínka."To tě zahřeje" šeptnu, avšak ten  chlad pramenící ze strachu pár metrů flísu nezažene. "Kdy už bude konec" ptá se mě vyplašeně a já neznajíc odpověď jen mlčím a pevněji ji přivinu k sobě...

 Ten malý budha seděl na jednom z těch dávno opušených schodů a mírně se usmívajíc, mumlal si jednu z těch svých tichých modliteb. Když jsme se přiblížili mrknul na nás tím svým dobrácky přivřeným kamenným okem a nám se zdálo, jako by nám tím svým úsměvem ukázal cestu. Poklonili jsme se v povděku a udělali pár kroků označeným směrem. Prošli jsme další z těch desítek bran a najednou jako by z nás spadla ta můra, prodralo se skrze mraky letní slunce a pohladilo nás svými paprsky. Mezi větvemi a listy jsme uviděli okno, jež jako by nás zvalo do bezpečí. Udělali jsme ještě pár kroků, svět kolem nás se zatočil v prudkém tanci a ve chvíli, kdy se zastavil, stáli jsme najednou před cedulí a Maggie unaveným ale šťastným hlasem četla:

                                                          Praha 6 Podbaba