Na cestě s malou Maggií VI.

Istrie... Pár fotek a vzpomínek na moře a pláže ? Ne, odvezli jsme si toho podstatně víc...poznání !             Díl šestý, poslední: 

                                                              Cestou domů ... 

Malá Maggie sedí na místě řidiče a točí volantem jako starej ostřílenej kamioňák. Já sedím vedle ní a unavený z té dlouhé cesty si s přimhouřenýma očima sním. Roviny Itálie nám mizí za zády a před námi se začíná ze země zvedat hradba Alp. Hroty štítů vyzývavě čnící do nadoblačných výšek mi zakrývají téměř celý obzor a mnou prostupují ty pocity dokonalého klidu a harmonie které se vždy při pohledu na ty kopce odněkud vynoří. Marně hledám zarostlé meze, děravé cesty a domy s oprýskanou omítkou - je to jako by tu nebyly. Kdo jsou ti lidé kteří tu v těch kopcích, v tvrdých podmínkách žijí a s láskyplnou péčí a s pocitem souznění obhospodařují ty kousky země které jim byly svěřeny ? Kde se vzali ti lidé jejichž vizitkou je to krásno a harmonie které se jen v nesmělých náznacích začínají objevovat i u nás doma ? Nevím, možná je stvořily ty těžké podmínky, kdy se na zasněžených cestách museli úzkými cestami plnými serpentin prodírat k teplu svých domovů, možná jim je vdechly ty generace jejich otců a dědů, které dávno před nimi vyrvali ta místa divoké zemi, možná to byl jen pocit sounáležitosti s tím krajem který se jim stal domovem. Nevím jaká byla ta pravá příčina, ale docela určitě to souviselo s láskou - s láskou k přírodě, k lidem, k jejich obdivuhodné zemi.

Melancholicky se probírám vzpomínkami na těch pár uplynulých dnů, kdy jsme odtrženi od reality a povětšinou i od lidí vedli filozofické rozhovory o štěstí, těšili se krásou moře i krásou hor, nasávali energii minulých století kterou tam, v kamenných zdech svých domů zanechali generace předků. Jsem pln dojmů a ještě pár dnů mi bude trvat než je v sobě přetavím do energie ze které budu čerpat ještě dlouho po návratu domů. Doma nečeká růžová zahrada a bezstarostný život, doma čeká těžká práce a boj o vlastní existenci. A možná proto mám domov tak rád - život zde není jednoduchý ale možná že právě ty obtíže nás posilují na cestě vpřed, možná to trápení nám pomáhá nalézat a vychutnávat si ty drobné chvíle štěstí, možná že právě ta těžká cesta je cestou k nalezání těch pravých hodnot našeho života a našeho pravého lidství....

Auto zastavuje na odpočívadle a malá Maggie mi přenechává svoje místo - "střídání stráží" pronese s úlevou a s nadějí na  pár hodin odpočinku. Usedám za volant a rozjíždím se na sever abych se o hodinu  později vynořil z ústí Taurského tunelu a v noci, o dalších pár hodin později, vjel na půdu, kterou už od dětství nazývám domovem...