Na cestě s malou Maggií II.

Istrie... Pár fotek a vzpomínek na moře a pláže ? Ne, odvezli jsme si toho podstatně víc...poznání !             Díl druhý: 

                                                                   Pohled do zrcadla....

Procházím se po molu a nakukuju, kam se dá. Už  trochu znáte to mé věčné hledání těch nejlepších úhlů pohledu na nejroztodivnější věci. Kouknu přes hledáček objektivu na věž chrámu, ale pohled se mi příliš nelíbí, zaostřím na právě vyplouvající rybářský škuner, ale obrázek znehodnotí nevhodné pozadí, chci vyfotit maják na konci mola, ale záběr mi kazí všudypřítomní turisté. Začínám být podrážděný - nějak se mi nedaří najít vhodný objekt k focení a navíc nemám rád příliš mnoho lidí a tady, přestože už je po sezóně, je jich tu opravdu požehnaně. Prostě je to bída, nelíbí se mi tu tohle, tu ono a hlavně ti lidé, "co tu jen pořád všichni hledají?!" Malá Maggie sedí na břehu na kameni a myšlenkami poletuje někde vysoko v oblacích. A tak si sednu k ní a svěřuju se jí s tou bídou. Ona jen mlčky pokyvuje hlavou, dál nepřítomně hledí na hladinu a přemýšlí. Začínám se zlobit i na ní - zdá se mi,  že mně vůbec nevnímá. Už se smiřuju s tím, že se odpovědi nedočkám, ale náhle, jako by se probudila z nějakého snu, pronese: "koukni, zrcadlo!". Nejdřív nechápu souvislost, ale pak mi to všechno dochází. V tom odrazu na klidné hladině jsem totiž kromě slunce i já sám. Já, který kazím fotografovi stojícímu o kousek dál pohled na přístav, já, který sedím stejně jako ostatní tady na molu a dotvářím ten pocit nepříjemného davu, já, který svou vlastní nespokojenost přenáším na malou Maggii. 

Slunce, Maggie i já se mlčky díváme na své obrazy vytvořené na hladině a  já jim oběma začínám rozumět. Oni si svítí nezávisle na tom, kdo je pod nimi a nezávisle na mracích, které je občas zakryjí a to je přesně to , co bych měl dělat i já. Konečně alespoň na malou chvíli nacházím harmonii s tímto světem - tím, že se budu mračit, sobě nepomohu a naopak ještě někomu mohu kazit jinak hezký den. Mým úkolem je přece svítit a pomáhat svým bytím ostatním a když se přece jen občas nezadaří, bude tu malá Maggie, která koukne nejdříve na mě, potom na slunce a nakonec na hladinu, aby  pronesla to své zdánlivě prosté .....

                                                                           ...... koukni,  zrcadlo ......