Dvě tváře Šumavy - Šumava radostná (v detailech)

Prodloužený víkend nám ukázal i další tvář Šumavy  - tu veselou a rozjasněnou, tvář plnou slunečních paprsků a radosti ze života... 

Mám radost, slunce svítí a proniká i do lesních stínů a cest. A z ranní mlhy, jak pomalu stoupá vzhůru, vystupují nové a nové podrobnosti, obrazy, nálady. Pozdně letními paprsky ozářené lesy, potoky a paseky mají své neopakovatelné kouzlo a v rozdováděném tanci barev dělají Šumavu lákavější a krasnější. Vše dokresluje jasně modrá obloha zahalující celý ten kraj do až neskutečného klidu. Tato tvář je úplně jiná než ta včerejší, zamyšlená. Vše se tak nějak tetelí v ještě trochu chladném ranním vzduchu, který v korunách stromů zpívá  s ptáky druhý hlas k jejich písním.

Sluncem prozářená pozdně letní Šumava je jako prostřený stůl. Borůvky, maliny a ostružiny se vesele modrají a červenají v příkopech cest a na lesních mýtinách, podbízejíc se svou mírně nasládlou chutí. Houby všech barev a tvarů vykukují ze svých podhoubí, aby rozvinuly své chutné širáky, chráníc se před přílišným žárem horského slunce.

Květy všech barev ještě z posledních sil lákají malé okřídlené medvídky - čmeláky a svou vůní  důmyslně smíchanou z vůněmi dřev zahalují celý kraj do jakési lahodně opojné směsice. Dýcháme ten vzduch a jak nám  v něm rostou křídla fantazie, vzlétáme nad vrcholky stromů a zdravíc se s ptáky sedícími v korunách, míříme k nejvyšším vrcholům hor, tyčících se do tisícových výšek.

Bystřiny, potoky a řeky dokreslují pak svým šuměním to dokonalé panorama, které tak miluju a řítíc se, tu rychle z horských svahů, tu o něco pomaleji v údolích, spěchají všechny stejným směrem roztáčejíc cestou kola mlýnků a mlýnů, někam dolů, k tisíce kilometrů  vzdáleným mořím.

Nuž, vykročte i dnes spolu s námi a kochejte se tak jako my tou krásou, jež ve svých obrazech pro vás zachytil do digitální paměti můj přítel, lovec křehkých okamžiků.

     A na závěr jeden z tvorů z nejvzácnějších:

Pivoň lesní (Lepus Pivonius)

Pivoň je zvíře, které bylo v Šumavských lesích v minulosti téměř vyhubeno díky svým drobným parůžkům. Tento vzácný, endemický druh, vyskytující se pouze na území Šumavy je hoden té nejvyšší ochrany nejen od správy parku, ale i od nás všech, neboť jeho nemilosrdné zabíjení ho na počátku minulého století málem přivedlo k vyhubení. Existence tohoto tvora, příbuzného našemu zajíci lesnímu, sahá dle dochovaných záznamů hluboko do historie. Jak nám potvrdil stařičký fořt (majitel této trofeje), v hladových zimních měsících nezřídka napadal schwarzenberské hajné, kteří si ze setkání s ním často odnášeli nepěkné, dlouho hnisající jizvy. Dnes jsou taková setkání již opravdovou vzácností a na území Šumavy jich v prvních zónách přežívá jen několik posledních exemplářů ;0)