Kdyby se mluvila a vysílala pravda, nařízení by byla smysluplná, nebylo by vše tak dramatické a lidi by se chovali k sobě a nařízením úplně jinak. Pokud si člověk párkrát ověří z praxe, že všechno není tak, jak se píše, pak...
Každý zná někoho, kdo měl těžší průběh virového onemocnění. Každý zná někoho, kdo zemřel za ten rok - na virus nebo infarkt nebo stářím nebo... Každý zná spoustu lidí, kteří byli sice pozitivní, ale bylo jim houby, jen museli být doma v karanténě. Každý známe seniory, kteří třeba měli test pozitivní, ale byli bez příznaků nebo se vyléčili(!!!), ale později zemřeli na svá chronická onemocnění. Jenže o tom se nepíše.
Co se myslím opravdu podařilo, je zasít mezi lidi rozkol, nedůvěru až nenávist. Lid se rozdělil na dvě poloviny: lidi, co věří bezmezně všemu oficiálně prezentovanému a ti, co nevěří ničemu. Obě strany mají své argumenty a svou pravdu. Kdo není s námi, je proti nám. Zastánci oficiální doktríny: všude číhá nebezpečí, kdo nebude poslouchat, co my říkáme, zemře, všude leží tisíce mrtvých, začali být až zlí a nenávistní vůči těm, kdo si to nemyslí a situaci berou s nadhledem. Nikdo doopravdy neví, čemu věřit. Extrémisti z druhé strany dokonce tvrdí, že začala další světová válka. Jen už není potřeba vojáků, ale zbraně jsou psychologické a chemické pod nálepkou "léčení".
Kdyby tady nevládla demagogie, ale pravdivá informovanost, upřimnost, následovaná promyšlenými, nutnými a efektivními kroky, které by byly důvěryhodně podloženy, věřím, že by se život u nás dávno vyvíjel jinak a my mohli jít dál.
Velkou neznámou je otázka, jestli strach, izolace a nepřátelství není záměrnou a pomalou cestou, jak nás připravit na nový životní styl. Síla je v přátelství, vzájemné pomoci, porozumění, důvěře, podpoře a spolupráci. A to teď někam zmizelo, lidi se vzájemně bojí jeden druhého. Bonzování se vrátilo.
Jen ten humor nám zůstal. Jenže stačí to? Budeme zase přátelé, kamarádi? Naživo?
