Lidem vyššího seniorského věku se mnohdy stane, že přicházejí z nemocnice v horším stavu než tam přišli. Kromě jiných možností proto, že z bezpečnostních důvodů musí ležet víc než by bylo potřeba. A pak se vrátí domů.
Na cestu domů dostanou výbornou radu: "Doma si hezky cvičte". Tím končí celý rehabilitační proces. Jsou to lidé, kteří bez pomoci druhých nikam nedojdou. K tomu často žijí sami nebo s pracovně aktivním příbuzenstvem (pro případ, kdyby jim byla nějaká rehabilitace náhodou navržena) a dokážete si představit, jak takové domácí cvičení vypadá. Navíc spousta "starých" lidí často slyší od zdravotníků vtipné, motivačně povzbuzující hlášky jako: "Co byste ve svém věku chtěla", "To už je ve vašem věku normální", "Smiřte se se svým stavem", "Lepší už to nebude" apod. Takže další rehabilitace je vlastně zbytečná. Konečná stanice, vystupovat.
Na okraj. Znám skoro devadesátiletou paní, která se nesmířila s tím, že je normální (podle její očařky) nevidět v tom věku na televizi, počítač či knížku (ano počítač) a sama si vyřídila operaci oka a zpříjemnila si ještě pěkných pár let na tomhle světě.
Zpět k tomu k čemu mám původně namířeno. Co tu velmi, velmi, velmi chybí je domácí rehabilitace, s docházkou do bytů. Jako běžné pokračování po návratu z nemocničního léčení. Aby se dostal starý člověk znovu postupně víc do formy a mohl se zase stát soběstačnějším. Tím myslím normální péči na pojišťovnu. Soukromé aktivity by se asi z důchodu těžko platily.
I seniorům dělá dobře péče a může se jim zlepšit kvalita života, bez ohledu na datum narození. Nic, co by jim k tomu pomohlo není zbytečné.
